Vondruška: Čechů se dřív státy bály
Evropská společnost byla dlouho v pohodlí, a tak zlenivěla, jinak by se nikdy podobná migrační vlna nekonala, říká historik Vlastimil Vondruška.
Spousta lidí je ze situace v Evropě zmatená, znechucená nebo má prostě strach. Tak hodnotí dnešní svět historik a spisovatel Vlastimil Vondruška. „Ale když se podíváte do propasti dějin, určitě nejsme před apokalypsou. Všem říkám – neblázněte, to tady bylo stokrát a jsou recepty, jak to řešit,“tvrdí. V jaké situaci se z hlediska dějin nachází evropská společnost, která dnes čelí ztrátám hodnot a třeba uprchlické vlně? Podíváme-li se na posledních tisíc let, tak v krizi jsme, ale zase to nesmíme vidět fatálně, protože jde spíše o krizi v našich hlavách. Nelze ji srovnat s reálnými katastrofami, jako bývaly neúrody, černý mor nebo války. „Blbá“nálada vyplývá z faktu, že se mocenské elity stále více vzdalují potřebám normálních lidí. To se v dějinách stalo už mnohokrát. Obvykle to vede k zlomovým – bohužel často i drastickým – řešením. Evropská společnost zpanštěla. Byli jsme obrazně řečeno dlouho v teple a pohodlí a společnost je zlenivělá a sla- bá. Jakmile ve středověku panovník onemocněl, sousedi se na něj vrhli – a totéž potkalo i současnou Evropu. Kdyby byla v plné kondici, mohlo by být v Sýrii sto válek a nikdy by se podobná migrační vlna nekonala. Evropa se nachází v bodu zlomu, kdy si musí sebereflexí uvědomit, jaké hodnoty chce hájit. Čeká ji změna. Jde o to, do jaké míry dokáže v rámci své transformace začlenit do svého chodu prohlubující se sociální rovnost, jinou víru a migranty. Objevují se názory, že je to nemožné.
Jsem přesvědčen, že to opravdu možné není. Současný islám je nekompatibilní s evropským demokratickým politickým systémem. Ale to neznamená, že vedle sebe nebo spolu nedokážeme žít. Je však třeba stanovit jasná pravidla a hranice. Štve mě, pokud politici papouškují, jak je český národ xenofobní. To není pravda. Kolik národů a národností na tomto území nalezlo od středověku domov? Dnes v naší zemi bezproblémově žijeme s Vietnamci, Ukrajinci, Poláky. Jsou tu i muslimové, s nimiž nemáme problémy. Je však třeba si uvědomit, že jde o komunity, které sem přicházely s tím, že se chtějí integrovat. V soukromí udržují své zvyky a normy, ale jinak respektují naše zákony. Dnes však do Evropy přichází obrovské množství lidí, často naprosto nevzdělaných, kteří se integrovat nechtějí, nechtějí ani pracovat. Zná historie situaci, že by se nějaký národ otevřel nekompatibilní společnosti, jak naznačujete? Naši předci byli pragmatičtí. Že by někdo bez boje vyklidil pole, nějaký národ se dobrovolně zbavil svého majetku, víry, jazyka či hranic, to se nestalo. Kdybychom do vzorce vložili nynější Evropu, asi by bylo vhodnější použít výraz podělila se… Ale ani to historie nezná. Řada národů v minulosti přijímala i velké etnické skupiny, ale vždy za určitých podmínek a mělo to pragmatický důvod. Třeba aby se zalidnil kraj po morové epidemii či válce. Přicházející se museli uživit sami jako zemědělci či řemeslníci. Statisíce přicházejících migrantů, kteří nejsou schopni pracovat a kteří nechtějí respektovat naše pravidla – to historie nezná. Říkáte, že islám je neslučitelný s principem, na němž funguje evropská společnost, nicméně křesťanství na tom bylo kdysi podobně, než se církev odloučila od sekulární vlády států, neprojde tím i islám? Možná jednou také. Ale vezměte si, že křesťanství existuje 2 000 let a islám jen zhruba 1 300 let. Řekněme tedy, že je v situaci našeho 13. století. Kdyby tehdejší křesťané přišli do vyspělé země, budou dělat stejné problémy, jako dělají dnes oni. Migranti z vnitrozemí, Afghánistánu či Pákistánu znají v podstatě středověký způsob života. To asi nelze říct o nesrovnatelně vyspělejší Sýrii. Sýrie je civilizačně dál. Má však jiný problém, na její území se přenesl po staletí trvající boj sunnitů s šíity. Sunnité – to je (i když trochu zjednodušeně) konzervativní a radikální odnož islámu, která vyznává pohled vysloveně teokratický. V jeho pojetí je islám nejen nábožen- ství, ale i systém vlády a práva. Dokud nedojde k rozluce církve a státu, nemá islám šanci být kompatibilní s námi. Myslíte, že se konflikt šíitů se sunnity přenese i do Evropy? Výhledově určitě ano. Teď jsou ještě muslimské skupiny v Evropě roztříštěné, ale jakmile se etablují, budou se vytvářet sunnitské a šíitské enklávy. Některé budou bojovat s námi, některé mezi sebou. To je zkušenost dějin. Pro stoupence Koránu jsou křesťané opovrženíhodní, ale opravdoví nepřátelé jsou ti „druzí“muslimové. Mnozí argumentují tím, že i třeba tři miliony muslimských uprchlíků nemohou Evropu o půl miliardě obyvatel zásadně ohrozit. Technicistně to je pravda, leč záleží na tom, jak je ona masa příchozích strukturována a co chce. S klidným svědomím můžeme přijmout miliony uprchlíků, ale takových, kteří budou ctít naše zákony a budou ochotni pracovat. Jakmile do Evropy pustíte dva miliony lidí, kteří pracovat nechtějí, je to velký problém. Myslíte, že i tak malý podíl uprchlíků dokáže Evropu rozvrátit, aby to pro ni mělo fatální důsledky? Ono to už začíná fatální následky mít. Nepřizpůsobiví lidé společnost demoralizují, protože stačí, abyste každý den viděl na náměstí povalovat se ty, které živíte ze svých daní. Navíc dělají nepořádek, žijí hlučně a mnohdy jsou agresivní. Pokud by k nám přišlo jen čtyřicet vycvičených bojovníků Islámského státu, dokázali by nadělat tragické škody, protože my jsme proti nim v podstatě bezbranní. Jsme salonní květinky, bojovat neumíme, nemáme obranné reflexy. Kdyby explodovala bomba, uvidíte, že se lidé půjdou podívat, co se děje, než aby se rychle ukryli. Kdy se z Evropanů staly květinky?
Postupně. Již dávno byly květinkami prominentní vrstvy. Chudí lidé touží, aby se měli dobře, aby se bohatým přiblížili, a tak se květinkami stanou také. Dnes stát vodí své občany za ručičku, jako by byli nesvéprávní. Jsme chráněni jako zvířata v zoo a ztratili jsme přirozené instinkty. Jakmile provede někdo hloupost, například naseká dluhy, nenese si následky sám, ale nastoupí instituce, a ta za něj vše „žehlí“. „Bábovky“z nás tedy vytváří stát?
Učí nás nemít za sebe odpovědnost. Pokud člověk ve středověku udělal chybu, odskákal si ji. My však ne. Za jednotlivce si ji odskáče celá společnost, protože to musí zaplatit z daní. Jaká bude Evropa v budoucnu?
Má-li evropská společnost přežít jako dědic tisíciletých hodnot a tradic, musí projít obrovskou sebereflexí. Musí si říci, co chce. A až si to ujasní, musí táhnout za jeden provaz, aktivistické menšiny nemohou podkopávat snažení většiny. Aby společnost fungovala, musí existovat myšlenka, která lidi spojuje. Po staletí to byla idea národa. Národ je totiž zvláštní psychologická esence, která dokáže lidi motivovat, že jsou ochotni za ten svůj i umírat. Nezavání to nacionalismem?
Nacionalismus je opovrhování jinými národy. Ale vlastenectví je něco jiného! Je to pocit člověka, že se někde narodil a miluje zemi, v níž žije. Nic víc. Co je nelegitimního na tom, aby člověk chránil hodnoty svých předků? Jak jsou na tom Češi z hlediska národního sebevědomí ve srovnání s minulostí? To těžko změříte. Ale zdá se, že v průběhu staletí spíše oslabuje. Naši předci byli ve středověku rozhodně jedním z nejhrdějších a nejodvážnějších národů Evropy. I když jsme byli relativně malý národ, dokázali jsme se díky schopným panovníkům prosadit. Už za Vratislava a za posledních Přemyslovců platili čeští vojáci za nejodvážnější ve střední Evropě. Husité se postavili celé Evropě. Češi měli pověst hrdlořezů a to někdy neškodí. Tedy, žádná holubičí povaha.
Právě proto, že žili pod neustálým tlakem sousedů, byli stateční a zodpovědní. Jenže nástup Habsburků a o něco později průběh třicetileté války to změnil. Ztratili jsme elity, ale naštěstí si prostý lid vlastenecký étos uchoval. Dokázal si udržet povědomí o existenci národa, udržoval český jazyk, kulturu i zvyky. Ale to už bylo vlastenectví jiné, spíše obranné než sebevědomé. Nepramení právě z toho naše nedůvěra v elity? Podívejte se, jak jsme elity neustále vytvářeli a vzápětí svrhávali. Josefínské reformy znamenaly konec feudalismu, ale po napoleonských válkách obnovila Svatá aliance staré pořádky. Ty jsme svrhli v roce 1848, ale vzápětí se obnovily v podobě bachovského absolutismu. Emancipace politických stran ve druhé polovině 19. století měla tragikomickou podobu v podobě vzestupu a pádu staročechů a mladočechů. Pak přišla první světová válka a vznik demokratické vlády, kterou nahradil kolaborantský režim protektorátu, pak nástup a pád komunismu, nástup a rozpad Občanského fóra a současné politické hemžení stran na jedno či dvě volební období. To Angela Merkelová, ať je jakákoliv, si za svým stojí jako fosilní balvan, i když už asi ví, že se jí její plán rozpadá pod rukama. Není však korouhvička, a tak jí tolik Němců stále věří. Tvrdohlavost k politice patří. Naši politici jsou korouhvičky, a proto dnes nemáme elity, kterými by se lidé nechali s důvěrou vést. Když nebudou převraty, dokážeme si respektované elity vytvořit? Hypoteticky ano, ale nesměli bychom je vždycky po několika letech zatratit. Elity se musí vychovávat, ty se nezrodí v jedněch volbách. Není v tom zakódován i odpor vůči autoritám, třeba Evropské unii? Spousta komentátorů hlásá, že kdo je proti EU, je proti evropské integraci. Ale to není pravda. Integraci zná evropská politika od středověku. Německá Svatá říše římská byla pokročilá forma spolupráce politických sil. Na říšských sněmech se už ve 13. století řešila cla a měna. Leč tato středověké kooperace fungovala proto, aby byli evropští vládci ještě silnější. Kdo nestačil s dechem, z elitní společnosti vypadl. Dnes EU sjednocuje všechny, schopné i neschopné. Dokonce i takové, kteří se nesnaží, a to je špatně. Nechuť lidí vůči takové politice je stejná jako středověké heretické hnutí. Kacíři nebyli ateisty, nebyli proti Bohu, byli proti církvi jako úřadu, který dělá práci špatně. S EU je to stejné. Není to evropská integrace jako taková, je to jen úřad, který by k ní měl směřovat. Jenže nahradil přání lidí úřednickou zvůlí. Stejně jako evropská společnost, i ona musí projít sebereflexí a transformací, má-li Evropa udržet kontinuitu s odvěkými principy, k nimž patřila úcta k národním hodnotám.