Já brečela, on mě z vězení povzbuzoval
Jídlo ve vězení se jí rukama z jedné mísy, člověk o ně musí s ostatními bojovat, říká Petr Jašek, který si prošel tvrdým súdánským kriminálem.
PRAHA Odletěl na čtyři dny, vrátil se po čtrnácti měsících.
Křesťanský humanitární pracovník Petr Jašek letěl na misi do Súdánu. Doma na něj čekala manželka Vanda, které se měl ozvat na zpáteční cestě při mezipřistání v Amsterdamu. Nezavolal.
Jašek, kterého vyslala do Afriky organizace Hlas mučedníků, aby zdokumentoval případy pronásledovaných křesťanů, byl zatčen a odsouzen ke dvaceti letům za špionáž a protistátní činnost.
„Telefonovala jsem mu hodinu před tím, než vyrazil z hotelu v Chartúmu na letiště na zpáteční cestu. To bylo naposledy, kdy jsem s ním mluvila,“vzpomíná Jašková na 10. prosince 2015, kdy se měl Jašek vracet ze Súdánu do Česka.
Když nevolal při mezipřistání v Amsterdamu, jak bylo v plánu, tušila, že se něco stalo. „Dcera mě uklidňovala: Vždyť taťku znáš. Já jsem si ale říkala: No právě, vždycky byl zodpovědný a věděl, že o něj máme starost,“líčí Jašková.
Když se do 23. hodiny neozval, její tušení se změnilo v jistotu. „Byly to nejhorší chvíle mého života. Volala jsem do hotelu v Chartúmu, kde mi řekli, že se odhlásil, řidičovi, který sdělil, že ho odvezl na letiště. Člověk z letecké společnosti mi řekl, že si manžel vyzvedl letenky, ale nenastoupil na palubu a oni museli odletět bez něj,“vypráví. Obrátila se na ministerstvo zahraničí, na ambasádu, na policii. „Nakonec mi z ministerstva řekli, že manžel byl v Súdánu zadržen.“
Věděla, že manžel je v cele, ale detaily neznala. „Nechtěl, abychom věděli, jaké hrůzy prožíval. A když později mohl telefonovat, já brečela a on mě povzbuzoval. Říkal: Netrap se, hlavu vzhůru. Některé hrůzy se dozvídám až nyní,“řekla včera Jašková poté, co její muž v pořadu iDNES.cz Rozstřel líčil šikanu a mučení.
Manžel trpěl ve vězení, ona na dálku s ním v domku v Buštěhradu nedaleko Kladna. „Hodně mi pomohlo společenství křesťanů, celá rodina jsme měli obrovskou podporu Církve bratrské v Kladně. To nám hodně pomáhalo. Vždycky když mi ráno bylo smutno a byla jsem nešťastná, pročítala jsem e-maily bratrů a sester, kteří mi nabízeli pomoc. Byla to obrovská duchovní síla, semklo nás to,“říká Jašková.
Když před pár týdny dostal Petr Jašek v Súdánu dvacet let vězení, jeho žena přesto věřila, že se dostane ven. Minulý týden, 14 měsíců po zadržení, se její přání splnilo. Právě byla doma, když zazvonil telefon.
„Volali z konzulátu a říkali, že manžel dostal milost. Cítila jsem obrovskou radost, ale zároveň i nejistotu, obavu, protože v Súdánu je to nevyzpytatelné. Bála jsem se, aby manžela ještě nepopravili,“řekla.
Skutečnou úlevu zažila, až když v neděli v noci viděla svého muže vystupovat v Praze z letadla. Jeho upravený vzhled, oholená tvář a na první pohled dobrá kondice ji překvapily. Na poslední fotografii, kterou měla, byl zarostlý s dlouhými vlasy. „Nečekala jsem, že bude v tak dobrém stavu,“přiznala.
Co přesně měl Jašek v Súdánu dělat, za kým cestoval a proč, jeho manželka dodnes neví. „Měl se setkat s křesťany, ale nic konkrétního nevím,“tvrdí jeho žena.
Na některé cesty v minulosti vyrážela s ním, spolu byli v Eritreji, Alžírsku, Egyptě. Dokumentovali pronásledování křesťanů. Otázku, zda manžela ještě někam pustí, přešla Vanda Jašková s úsměvem.
Humanitárního pracovníka Petra Jaška zadrželi těsně před odletem ze Súdánu v prosinci 2015. Za údajnou protistátní činnost dostal 20 let vězení. „Když se muslimové v cele modlili, musel jsem se dívat do záchodové mísy,“říká muž, který si tam podle svých slov prošel šikanou hraničící s mučením. Nakonec pro něj česká diplomacie vyjednala milost a v neděli se vrátil do Česka.
Jak vás zadrželi?
Do Súdánu jsem přijel na platné turistické vízum a měl jsem za úkol zdokumentovat případy pronásledování křesťanů a demolice kostelů. Věděl jsem, že budu v hledáčku tajné policie. Před odletem ze Súdánu jsem přijel asi ve tři ráno na letiště, a když jsem se chtěl odbavit, někdo mi zaklepal zezadu na rameno a lámanou angličtinou mi říkal, že jsou ze súdánské tajné služby a mám jít s nimi.
Takže na vás čekali?
Ano. Vzali mě do místnosti a chtěli po mně můj počítač, mobil, fotoaparát, kameru a datové disky. Všechny záznamy jsem už měl převedeny do bezpečnostních úložišť a smazány, takže jsem byl celkem v klidu. Jenže pak začalo být jasné, že zdržují a že nestihnu letadlo. Mám tři legálně držené pasy a vždy jezdím se dvěma. Když to viděli, bylo jasné, že mě považují za špiona. Poté přišel jejich šéf, kterého kvůli mně vzbudili. Řekl, že s nimi musím na stanici. Odvedli mě do budovy tajné policie, kde ještě v noci zahájili výslech. Podařilo se jim obnovit smazané fotky na mých discích, což z jejich hlediska potvrzovalo verzi o údajné špionáži.
Co se dělo pak?
Nejdřív mě převezli do věznice tajných služeb. Tam to bylo docela dobré, i jídlo. Byl to luxus ve srovnání s tím, co následovalo.
Můžete obě věznice srovnat?
Ta další věznice byla na jídlo nejhorší. Dvakrát denně vařené fazole a chlebové placky, o které musel člověk s ostatními bojovat. Upozorňuji, že všechna jídla se jí rukama z jedné mísy. Není tam ani šampon, ani toaletní papír. Nejhůř se ale chovali spoluvězni, kteří mě – skoro bych se nebál říct – mučili.
Jak to myslíte?
Na cele jsem byl umístěn buď se sympatizanty, nebo členy Islámského státu. Takže jsem byl od začátku omezován. Například, když oni odříkávali modlitby, stál jsem tak, aby se nemohli dívat na mě a já na ně. Postupně to dospělo k tomu, že mě nutili, abych se díval do záchodové jímky.
Takže vás šikanovali?
Pak to ještě eskalovalo. Začali mě oslovovat špinavé prase nebo špinavá kryso. Když jsem na to nereagoval, dostal jsem ránu dřevěnou holí do hlavy anebo pěstí do obličeje, tak jsem se postupně naučil na to odpovídat. Musel jsem jim prát či mýt záchod holýma rukama. Kopance, facky nebo pěsti do obličeje ani nepočítám.
Tím to skončilo?
Potom po mně chtěli můj snubní prsten. Řekli, že jim ho musím dát, jinak mě podříznou. Na cele se mnou dokonce seděl muž, který dělal už ve dvanácti letech osobního strážce Usámovi bin Ládinovi v pohoří Tora Bora a ukazoval nám, jak dokáže vlascem během pár vteřin zabít člověka. Spoluvězni mi o něm říkali, že to je jeden z vrahů, kteří na libyjském pobřeží podřezali 20 egyptských křesťanů. Nakonec jsem jim tedy prsten odevzdal.
A nemohl jste si stěžovat?
Tam to zajímalo pouze jednoho z dozorců. V jednu chvíli mi řekli, že Česká republika na svém území umožnila CIA mučit členy al-Káidy pomocí waterboardingu
(podobná věznice existovala pouze v Polsku, ne v Česku – pozn. red.).
Že mi prý také udělají waterboarding. Jenže ten výše zmíněný dozorce šel zrovna kolem cely, když se domlouvali, jak mě budou mučit. Okamžitě otevřel dveře a poslal mě do jiné cely. Myslím, že mi zachránil život.
Máte z toho nějaké trvalé následky?
Ne, naštěstí nemám žádné trvalé následky. Dostal jsem se pak do cely s jinými muslimy, kteří byli velmi přátelští a snažili se mi pomoct.
Jak jste ve věznici trávil čas, mohl jste tam něco dělat?
Prvních pár měsíců jsem neměl žádnou knížku, nic. Takže jsem se snažil chodit, udržovat se ve fyzické kondici. Modlil jsem se. Až 1. května 2016 (zadrželi ho v prosinci 2015 – pozn. red.),
jsem dostal Bibli. V prvních třech týdnech jsem ji celou přečetl.
Objevily se hlasy, že jste mohl být už dávno doma, nebýt toho, že jste náboženský fanatik.
To je nesmysl. Nejsem fanatik, jsem věřící člověk, člen církve bratrské. Považuji se za konzervativního křesťana. V Súdánu jsem nevyvíjel ani žádnou náboženskou činnost. Chtěl jsem tam čistě něco zdokumentovat.
Sám jste z křesťanské organizace Hlas mučedníků. Cítíte se teď být mučedníkem?
Určitým způsobem to mučení bylo. Jako křesťané to vnímáme tak, že pronásledování je pro nás samozřejmé. Nebojíme se ho, očekáváme jej, ale nevyhledáváme.
Kdy jste se rozhodl pracovat ve prospěch křesťanů?
Ač jsem dřív byl místostarostou města Počátky a ředitelem tamní nemocnice, vždy jsem pracoval jako dobrovolník. A dodnes jsem dobrovolníkem české pobočky Hlasu mučedníků. Působím v ní od jejího založení v roce 1992. Už jako ředitel nemocnice jsem jezdil do cizích zemí. Když jsem kolem roku 2002 cítil, že se můj čas ve vedení nemocnice chýlí ke konci, tak jsem byl kontaktován americkou pobočkou Hlasu mučedníků. Nabídli mi, abych pro ně přes svou poradenskou firmu ve zdravotnictví pracoval.
Byl jste v roce 2015 v Súdánu poprvé?
Ne, byl jsem tam mnohokrát, především v křesťanském Jižním Súdánu. Teď už to můžu říct – kdyby to dřív zjistili, odsoudili by mě na víc let. Poprvé jsem tam byl v roce 2002. Šlo o moji první cestu pro Hlas mučedníků. Měli v Súdánu nemocnici, tak mě pozvali jako experta, který jim měl poradit, co s ní dál. Teď mám pro tu organizaci na starosti různé projekty po celém světě, a proto do těch zemí musím jezdit.
V roce 2015 jste tam jel dokumentovat tamní pronásledování křesťanů.
Ano, já jsem tam jel za studentem popáleným při útocích proti křesťanům. Dokumentuji veškeré pronásledování křesťanů, a když jsem se o tomto dozvěděl, tak jsem věděl, že tam musím vyrazit. Takže to byla vaše iniciativa?
Byla to moje iniciativa z pozice smluvního pracovníka americké centrály. Částečně vymýšlím i to, kam je potřeba jet, co je potřeba dělat. Tak jsem je informoval, že tam pojedu. Kolik jste v rámci své humanitární činnosti procestoval zemí? Určitě přes stovku. Afriku mám kromě sedmi osmi zemí procestovanou celou. Dřív jsem měl na starosti i střední Asii a Blízký východ. Jak pracuje vaše organizace?
Naše činnost musí být velmi utajená. Nejsme organizace v tom smyslu, že bychom pomáhali tam, kde se stala přírodní katastrofa, zemětřesení nebo občanská válka. My se specializujeme na pomoc pronásledovaným křesťanům.
Nedá se vaše činnost označit za propagandu vedoucí k vyhrocování vztahů mezi křesťany a muslimy?
Ne, my říkáme vždy pravdu. Nikoho nevybízíme, aby nenáviděl muslimy. Ve věznicích jsem potkal dobré muslimy. Třeba v té první byl jeden, který když dostal druhou deku a já neměl žádnou, tak mi ji v slzách, s přátelským postojem dával. Poznal jsem mezi nimi řadu příjemných lidí, kteří odsuzovali činnost islamistů. Propaganda má nějaký cíl. Náš cíl je pouze informovat o pravdivých skutečnostech při pronásledování křesťanů.
Nelitujete toho, že jste se před rokem a čtvrt do Súdánu vypravil?
Nelituji. Ono to není jen moje zaměstnání, ale i moje poslání. Tohle bylo poprvé v životě, co jsem se ocitl za mřížemi, ale v nebezpečných situacích jsem už byl v minulosti víckrát.
Co v souvislosti s tím říkáte na uprchlickou krizi?
Jsem přesvědčen, že minimálně pět procent uprchlíků jsou členové Islámského státu. Souvisí to s tím, co jsem se dozvěděl v cele. První den ve věznici se mě zeptali, co je nového ve světě, tak jsem jim řekl o teroristických útocích v Paříži z 13. listopadu, při kterých zabili 129 lidí. Oni hned všichni začali sborově vykřikovat Allahu akbar.
Od humanitárního pracovníka by člověk čekal vlídnější postoj k uprchlíkům.
Mám pochopení pro lidi, kteří jsou v tísni, i my jim pomáháme. Ale naše organizace má zásadu, že pomáháme lidem v tísni na území, kde žijí. Nikdy neorganizujeme masový odchod ze země. Spíše si vážíme těch, kteří se navzdory krušným podmínkám rozhodli zůstat ve své zemi.
Pracoval jste v Súdánu, kde se hovoří arabsky i ve věznicích, vy tím jazykem také mluvíte?
Ne, arabsky nemluvím. V rámci svého postgraduálního studia jsem měl možnost tři měsíce studovat management zdravotní péče a nemocnic v Izraeli. Tam jsem chodil na kurzy hebrejštiny a docela jsem se ji tehdy, před 24 lety, naučil. A ty jazyky jsou poměrně příbuzné. Díky tomu mi některá arabská slova zněla srozumitelně, třeba číslovky.
Jak to, že jste po tom všem, co jste si prožil, tak v klidu?
Musím říct, že má víra mi dávala sílu, abych to přežil. Ale je to ještě pro mě pořád sen, že jsem na svobodě.
Ani ta příkoří, která popisujete, na vás nejsou tolik vidět.
Taky si mě nakonec spravili. Tři dny před propuštěním za mnou přišel člověk, co nás do věznice přijímal, odvedli mě do přijímací kanceláře, kde mi tři členové tajné služby oznámili, že mi prezident dal milost. Pak mi řekli, že nejdřív pojedeme do kadeřnického salonu, kde mě ostříhali, oholili dvaceticentimetrový plnovous, dostal jsem asi tři pleťové masky a nakonec mě vzali do sauny.
Kolik vaše propuštění stálo?
Já myslím, že nestálo nic. Pokud vím, tak žádné výkupné vyplaceno nebylo.