Založit rodinu? Pracovat? Raději to odložíme
Mluví se o nich jako o generaci Y. Říká se, že jsou nezodpovědní a odkládají pracovní i partnerské závazky, jak dlouho to jen jde. Psychologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se rozhodli prozkoumat, jestli je to skutečně tak. Čtyři roky mapovali prostřednictvím on-line dotazníků mladé lidi ve věku od 18 do 28 let a zjišťovali, jak se u nich za tu dobu proměnilo vnímání vlastní dospělosti. „Páteří projektu bylo sledování toho, jak se vyvíjí míra nezávislosti. Nakolik se cítím být pánem svého života, nakolik se samostatně rozhoduji, nakolik pokládám činy za své, aniž bych do nich byl tlačený. Zkoumali jsme také, jak silný cítí mladí lidé závazek ve vztahu k rodičům, partnerům, studiu a práci a jestli sami sebe považují za dospělé,“vysvětluje Lenka Lacinová, jedna z autorek výzkumné publikace Cesty do dospělosti: Psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Na začátku naší studie bylo skoro 70 procent lidí, kteří říkali, že se cítí být někde mezi teenagerem a dospělým. Zanedbatelných čtyři až pět procent se zařadilo ještě mezi teenagery a ten zbytek se považoval za dospělé. Náš výzkum trval čtyři roky a na tento jejich pocit jsme se ptali celkem ve 14 vlnách. Vždy na jaře, o letních prázdninách a před Vánocemi. Když jsem se teď dívala do zjištění z poslední vlny sběru dat, poměr odpovědí se obrátil – 70 procent lidí po čtyřech letech řeklo, že se cítí plně dospělými. S věkem to sice souvisí, ale jen velmi slabě. Pocit dospělosti totiž většinou nepřijde tak, že člověk zraje a najednou si řekne, že už vyzrál a je dospělý. Spíše to souvisí s životními událostmi, které je k pocitu dospělosti dovedou. Tou rychlou cestou je třeba rodičovství. Pro ženy je jedním ze znaků dospělosti okamžik, kdy jsou těhotné, a ještě výrazněji si to uvědomují po porodu. Kritéria, podle kterých se dospělost poměřuje, se během uplynulých desetiletí proměnila. Dříve to znamenalo dodělat školu, mít práci, někoho si vzít, mít dítě. Na základě různých výzkumů víme, že být dospělým dnes znamená spíše převzít zodpovědnost za své činy i za druhé. Naplnění tohoto kritéria se vlastně obtížněji poznává. Je ale fakt, že se tyto charakteristiky většinou projeví, když má člověk dlouhodobý vztah nebo posléze děti. Co se od předchozích generací příliš neliší, je spojování dospělosti s finanční nezávislostí, tedy se schopností se ekonomicky postarat sám o sebe. Pro mě jako pro psychologa je to příliš generalizující popis. Do našeho výzkumu se mohli respondenti zapojit přes sociální síť. Dopadlo to tak, že 80 procent respondentů byli vysokoškoláci a zhruba 80 procent byly ženy. Přesto, že se náš vzorek skládal především z vysokoškolaček, takže byl poměrně homogenní, jsme v něm našli různé skupiny lišící se vzájemně od sebe v řadě ukazatelů. Například v míře zodpovědnosti, jakou vnímají ve vztahu k práci, studiu nebo partnerství. Ale je zřejmé, že některé trendy platné pro většinu jsme v našich datech nalezli také.
Třeba odkládání vstupu do manželství nebo rodičovství. Není to však otázkou nějaké lenosti nebo pohodlnosti. Množství svobodných voleb na mladé lidi klade opravdu velké nároky z hlediska nezávislého rozhodování. Velká svoboda zároveň znamená to, že musím zvážit všechny alternativy a vybrat tu dobrou. Což bývá někdy obtížné rozpoznat. Zejména pokud se rozhoduji o něčem do budoucnosti a ne jen tady a teď. Mladý člověk pak může být zodpovědností a závažností dopadu své volby zatížený nebo zahlcený, nedokáže tento úkol dle svého posouzení dobře zpracovat, a tak volbu radši odloží na později. To je takový paradox. Navenek se zdá, že jsou líní a nechtějí pracovat. Všechno odkládají, berou si třeba rok na cestování. My jsme však v našem výzkumu viděli, že v uvozovkách čistých studentů, kteří mají na starosti pouze školu, je jen polovina. A lidé z druhé poloviny, která kombinuje studium s prací, se za tu dobu, co jsme je sledovali, posunuli z nekvalifikovaných pozic směrem k tomu, co se blížilo jejich studijnímu oboru nebo představě profese, ve které by se chtěli posléze uplatnit. Během dvou let změnilo pracovní pozici asi 40 procent lidí. Už to nebylo jen proto, že by pracovali jen pro peníze, aby měli na pivo. Našli si takovou práci, která dávala smysl v jejich životním plánu. Také byli s touto prací pak daleko více spokojení. V komunikaci s respondenty jsme v tomto výzkumu udělali trochu změnu, nebyli jsme tradičně skrytí výzkumníci, ale s našimi respondenty jsme komunikovali, já osobně jsem se snažila s nimi být v kontaktu přes Facebook. Byla jsem překvapena mírou jejich otevřenosti. Coming out, psychické potíže, rozvod rodičů nebo nějaké traumatické zážitky, to vše popisovali velmi otevřeně.
Je to moje spekulace, ale myslím si, že se dnes do značné míry rozvolnilo očekávání od toho, co je a co není normální. Před pětadvaceti lety bylo nemyslitelné, aby dívka v jiném stavu oznámila rodičům, že si otce dítěte nevezme. Dnes mohou mladé ženy otevřeně říct, že s ním žít nebudou. A rodina už nevyhrožuje vyděděním. Neznamená to, že rodiče by z toho byli odvázaní, ale přece jen se už zmírnil tlak a v podstatě normy společnosti. Psycholožka Ano, jen ta doba, než do něj vstoupí, je prodloužená. Mnozí dvacátníci si dnes dlouhodobý vztah pouze zkoušejí. V adolescenci jsou typické krátkodobé a spíše přelétavé vztahy, které však mají svou funkci. Slouží k tomu, aby si dospívající vyzkoušeli sami sebe v roli partnera. S rostoucí délkou těchto vztahů už není na vztahu důležitý jen dobře společně strávený čas a fyzická atraktivita, ale spíš to, aby pro ně partner byl zdrojem opory. Starší teorie o vývoji partnerských vztahů v dospívání a mladé dospělosti předpokládají, že kolem dvacítky se propojí všechny čtyři složky, které jsou v partnerství důležité – vzájemná fyzická přitažlivost, trávení společného času, užívání si společných aktivit a péče o sebe navzájem. Tou dobou se již předpokládá, že mladí lidé nacházejí celoživotního partnera a uzavírají závazek do budoucnosti.
Jsou to teorie někdy z konce 90. let. Teď se nám tam ale vtěsnalo dalších deset let, které se vlastně z tohoto hlediska moc nepopisují. Je to proto, že už jsou plnoletí, vydělávají si, společnost je nechává v nesezdaném soužití. Volba celoživotního partnera se prodloužila o nějaké dva tři dlouhodobé monogamní vztahy. Už tam není vztyčený prst rodičů: Jestli s tím Ferdou budeš jen bydlet, nebude si tě pak chtít vzít. Ukázalo se nám to už v jiném výzkumu, kdy jsme se ptali třináctiletých, patnáctiletých a sedmnáctiletých. Úplně nejčastěji na začátku u počínajících adolescentů bylo nejdůležitější společné trávení volného času. Třeba že spolu chodí do kina. S přibývajícím věkem se představy začaly víc diferencovat a na důležitosti nabývala již zmíněná opora partnera. Starší věkové skupiny uváděly, že je pro ně důležité na vztahu pracovat. Což je takové více dospělácké.