Psával jsem špatné imitace, přiznává král románů i krimi
Spisovatel John Banville (71) je už léta kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. V češtině nyní vychází jeho román Zkrotit vlka, podepsaný jménem Benjamin Black. PRAHA Zkrotit vlka sice napsal John Banville, autor knih Moře nebo Kniha doličná, na přebalu knihy však stojí jméno Benjamin Black. Pseudonym, který si autor vybral pro své detektivní příběhy. Chtěl jsem dát svým stálým čtenářům nějak najevo, že tohle je žánrově něco úplně jiného, než jsem do té doby napsal. Aby si třeba nemysleli, že si z nich dělám legraci. Původně jsem se ale chtěl jmenovat Benjamin White, nikoliv Black, protože tak jsem si říkal, když jsem začínal psát. V nakladatelství mě nakonec přesvědčili, že příjmení Black bude lepší. Mým záměrem nebylo se skrývat, jen jsem chtěl svou tvorbu oddělit. Přijde, ale teď už je na to asi trochu pozdě. Skrývání se pod pseudonymem jsem ale poznal z opačné strany. Měli jsme v Irsku spisovatelku detektivek a asi kvůli podobnému stylu si hodně lidí myslelo, že jsem její knihy napsal já. Trvalo mi dlouho přesvědčit je o opaku.
To mi bylo asi třináct let. Zjistil jsem, že knihy nemusí být jen dobrodružné nebo detektivní, jak jsem je znal do té doby. Pochopil jsem, že mohou být také o běžném životě. O tom, který jsem žil a znal. Začínal jsem u toho, že jsem psal velmi špatné imitace příběhů Jamese Joyce. Nevím, kolem nás v dětství nebylo mnoho knih. Možná tam někde nějaké kořeny jsou, ale myslím si, že to s naším vyrůstáním nemá nic moc společného. Je to jednodušší. Detektivky nevyžadují takový stupeň koncentrace jako jiné příběhy. Mám je tak napsané celkem rychle, trvá mi to kolem tří nebo čtyř měsíců. Ne, já si navíc žádné rešerše nedělám. Psaní je pro mě hlavně věc představivosti. Je to svět, který si vytvořím sám. Myslím, že představivost je v literatuře mnohem silnější než jen popisování skutečných zážitků a prožitků. Je to umění. A možná jsem taky trochu líný.
Nikdo z nakladatelství, všechno jako první čte moje žena. Spoléhám na její názor. Když mi řekne, že je něco dobré, hned si říkám – sakra, Johne, to jsi to fakt napsal tak špatně? A ona mě pak utěšuje, až mě přesvědčí o tom, že je to skvělé. Ta práce mě živila. Jak se říká, byl jsem přesně tím člověkem, o kterém se říká, že přijde do práce, přepíše a úplně změní něčí slova a jde domů. Dělal jsem to pětadvacet let.