Semínková banka: půjč si semínko, vypěstuj a vrať
PRAHA Vypěstovat každoročně stejně dobrou okurku je skoro sci-fi českých záhonů. Naučit lidi znovu správně pěstovat se proto snaží iniciativa Semínkovna. Lidé prý zapomínají dovednosti, díky kterým člověk přežil tisíce let.
Pro mnohé je totiž problémem, aby jim semínko správně vyrostlo. To znamená, aby tu samou rostlinu mohli ze získaných semínek znovu zasadit a vyrostla jim opět stejně kvalitní. Ze semen prodávaných v obchodech totiž nejde další „generace“vypěstovat, jde o moderní kultury.
„Komerční sféra tíhne k nabídce F1 hybridů, což je typ osiva, jehož nevýhodou je, že se nedá semenařit. Kdyby většina věcí na trhu byla takového typu, staneme se závislí na produkci skupin osivářů,“říká botanička Klára Hrdá, která proto iniciativu Semínkovna založila. Jejím cílem je lidi semenaření znovu naučit. A to s původními semeny, která podle ní už nejdou v obchodech sehnat.
Jako příklad uvádí okurku, jejíž nehybridní semínka se nedají běžně koupit. Přesto je cesta, jak se k nim dostat. Buď se dá domluvit s uchovateli, kteří mají k dispozici některé staré odrůdy, nebo právě v Semínkovnách.
Fungují podobně jako knihovny. Kdo chce, může si z určené truhly či šuplíku vybrat balíček se semínky, která si pak zaseje, vypěstuje a následně zase vrátí zpět. Aniž by cokoli platil.
První Semínkovna se v Česku objevila v roce 2015, dnes jich je v Česku už zhruba sedm desítek. Každá „semínková banka“pak nabízí něco jiného než ostatní.
„Historicky totiž měla každá vesnice nebo kraj vlastní odrůdy, které se v dané lokalitě pěstovaly,“vysvětluje Hrdá. Díky tomu jsou třeba semena fazolí na Moravě jiná než v Čechách. A některé odrůdy jsou i podle své domovské půdy pojmenovány. Třeba salát Mělnický máj. Někdy si proto lidé píšou z různých konců republiky a mění mezi sebou semena. Sdílení osiva fungovalo už v pravěku. Současný princip v podobě semínkoven se do tuzemska dostal z Francie. ZBOROV Na mírném návrší nad ukrajinskou vesničkou Kalynivka roste několik statných lip. Tady, v Haliči na západní Ukrajině, to nejsou úplně typické stromy. Nejsou tady náhodou. Lípy se vypínají nad pohřební mohylou z 20. let minulého století, v níž spočinuly téměř dvě stovky těl českých vojáků, kteří padli v okolí nedalekého Zborova přesně před sto lety.
Běžně tiché místo včera hostilo pietní akci za zabité legionáře. Českou, slovenskou i ukrajinskou politickou a vojenskou elitu doplnily stovky českých poutníků, haličských krajanů i místních lidí. Za zvuků vojenské kapely vzdali hold hrdinům.
„Každý národ potřebuje své hrdiny. Hrdinové od Zborova, nebudete nikdy zapomenuti,“zdůraznil před mohylou padlých bojovníků předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Připomněl, že u Zborova mezi legionáři bojovali za svobodný a svébytný stát Čechů a Slováků i pozdější generálové Jan Syrový, Ludvík Svoboda či Rudolf Medek.
Ostatně i dnešní česká armáda se k významu bitvy hlásí. „Tato místa jsou pro příslušníky Armády ČR nesmírně důležitá. Snažíme se, aby naši vojáci byli pokračovateli tradic od Zborova,“řekl náčelník generálního štábu Josef Bečvář.
Takzvaná Bratrská mohyla prošla v posledních měsících zásadní rekonstrukcí. A mimo jiné na ní nově přibyly desky se jmény legionářů, kteří zde při útoku na rakousko-uherské pozice 2. července 1917 zahynuli.
„Jmenovitě známe 234 padlých legionářů, ale do toho jsou započítaní i nezvěstní,“řekl Petr Tolar z Čestná stráž Československé obce legionářské. Obec se snažila vypátrat i české a slovenské oběti, které u Zborova padly v rakousko-uherské uniformě; jmenovitě se dopočítala necelých dvou stovek, ale velice pravděpodobně bylo skutečné číslo mrtvých, raněných a nezvěstných vyšší.
Kalynivka, před sto lety Cecová, se při legendární bitvě u Zborova stala místem, kam Čechoslováci přinášeli mrtvé a zraněné. Právě proto tu vzniklo pietní místo. Zákopy fronty se klikatily jen pár set metrů odtud. Zborov se stal symbolem boje Čechů a Slováků za samostatný stát. Špatně vyzbrojená Československá střelecká brigáda o 3 500 vojácích – začleněná do ruské armády – prorazila rakouské linie bráněné skvěle vyzbrojenou přesilou. To byl mimořádný úspěch.
Klíčový pro československý odboj. Odvaha a efektivita českých vojáků napomohla k tomu, že ho dohodové mocnosti v čele s Ruskem, Itálií a Francií začaly brát vážně.