Wimbledon, spektákl, který jitří duše
Dívka ze skromných poměrů se musí protlouci z periferie na hlavní scénu. Překonává všemožná protivenství, tělesné vyčerpání i muka mysli. Nevzdá se a nakonec je oslavována, přičemž si náležitě pomůže též po majetkové stránce.
Příběhy jako od Dickense, ale i spoustu jiných takřka „uměleckých děl“přináší každoročně tenisový Wimbledon, ve sportovní říši naprosto výjimečné klání, jehož první ročník se konal před 140 lety a ten aktuální začíná na jihozápadě Londýna dnes.
Coby reportér MF DNES sloužím na úžasné show teprve pošesté, osobně jsem pozoroval jen pár stránek z košatých dějin nejslavnější tenisové události. Přesto se mi do paměti uložila řada působivých obrazů, vesměs s českým prvkem.
Jeden připomíná výjev z virtuální reality. Pozdní večer na posvátném centrkurtu před pěti lety. Zatažená střecha, umělé osvětlení a Lukáš Rosol padající na kolena pod návalem štěstí, omámen překvapením vteřinu poté, co vyřadil Rafaela Nadala. Stý muž žebříčku díky kurážnému výkonu skolil šampiona a na pár dní se proměnil v rockovou hvězdu All England Clubu.
I další dva zážitky jsou tak vzácné, že se zdály až neskutečné. Děvče z Fulneku se tetelí blahem. Obchází dvorec se stříbrnou trofejí. Na daném místě se zastaví a ukazuje ji divákům přesně tak, jak jí velí protokol. To Petra Kvitová v červenci 2011 a 2014 zvládla finále turnaje, na nějž oficiálně dohlíží královská rodina. Žádný zlosyn ji neoloupí o ty skvostné zážitky. I když si je vybaví třeba potisící, stejně zase zjihne. Svými triumfy k slzám dojala i Martinu Navrátilovou, další českou levačku, zdejší devítinásobnou vítězku, svou dětskou modlu a nyní nadšenou fanynku v jedné osobě.
A pak mi ve vzpomínkách zůstává mezi údery plačící Tereza Smitková, slečna zmíněná v úvodu textu, týraná stresem i křečemi snad v každém svalu na nohou. Aby vůbec směla nakouknout do tradicemi opředeného přepychového areálu, musela v létě 2014 nejprve vyhrát tři utkání v mnohem spartánštějším prostředí kurtů v Roehamptonu, kde se koná kvalifikace.
Na noblesní slavnosti mezi smetánkou své branže pak přemohla další tři sokyně, byť se ocitala na samém pokraji fyzických i psychických sil. Zastavila ji až krajanka Lucie Šafářová, Smitková za svou vytrvalost získala spoustu bodů a peněz, za něž si posléze pořídila své první auto.
Osudy, jež jitří duši, náleží mezi hlavní lákadla spektáklu, který povyšuje sport na jinou úroveň. Patří k nim propracovaná vizuální fascinace, bílé oblečení soutěžících, soulad barev a pečlivě naaranžovaná zeleň... Hotová hostina pro zrak i čich.
Divadelní atmosféru evokují ostré kontrasty uctivého ticha s rachotem, který na stadionech vypukne po každé povedené výměně. Nestrádá ani další smysl – chuť. Nabízí se tu speciální odrůda jahod se smetanou, šampaňské či populární letní drink Pimm’s. I letos Wimbledon slibuje náramnou podívanou: pokračování pohádkového návratu Kvitové, boj Karolíny Plíškové o pozici jedničky. A vsaďte se, že ani letos nezklame.
Jedno marketingové pravidlo zní: Chceš budovat svoji značku? Začni krást! Všechno už bylo stejně vymyšleno. Ukázkou takové praxe je Občanská demokratická aliance, kterou „obnovil“podnikatel Pavel Sehnal a kandiduje s ní v říjnových volbách. Miliardář Sehnal v ODA nikdy nebyl a lidé, které kolem sebe shromáždil, na tom jsou s největší pravděpodobností úplně stejně. Rozhodně mezi nimi není nikdo z výrazných tváří této konzervativně liberální strany první poloviny 90. let. Poradcem je mu údajně Petr Nečas, který měl k ODA asi tak blízko jako Česká soda k perlivé vodě.
Jméno zaniklé politické strany není chráněno, a tak si každý může svoji partu pojmenovat po libosti. Zvláštní na tom však je, s jakou ochotou média přistupují na marketingovou hru, že se jedná o obnovu původního projektu Pavla Bratinky a Daniela Kroupy, kteří se od nové ODA marně distancují. Přitom je to stejné, jako kdyby Sehnal bez původních členů obnovil Beatles. Hrát jejich písně, mohl by to být aspoň revival, jeho politický program frází a banalit však nemůže