Neradostné příběhy, na které je však radost pohledět

Kdo má šanci na cenu z Varů? Většina filmů z hlavní soutěže festivalu vyprávěla o traumatech, ale žádný jednoznačně nezazářil. KARLOVY VARY Zvláštní. Ač většina hraných filmů hlavní soutěže karlovarského festivalu vyprávěla o lidských traumatech od osobních po válečná a uprchlická, vesměs byly natočeny čistě, bez pseudouměleckých ozdob a plakátových symbolů, takže byla docela radost se na ně dívat. K výjimkám patřil český Křižáček.

Uprchlická témata se objevila hned několikrát. V syrovém slovenském thrilleru Čára, kterému vévodí Emília Vášáryová, se v pozadí rodinného pašeráckého gangu líčí poměry na hranici s Ukrajinou. „Původně jsme pomýšleli na komedii, ale na to je realita příliš drsná,“uznal Andrej Hryc, představitel zkorumpovaného policisty, jehož dcera je producentkou snímku.

Převaděče, kteří se opájejí svou mocí nad osudy jiných, představil také turecký film Ještě víc. Polské drama Ptáci zpívají v Kigali, které natočila Joanna Kos-Krauze, zase vyprávělo o vědkyni, která za záchranu rwandské dívky za tamní genocidy zaplatila tak krutou cenu, že pak Ovace

k sobě obě ženy těžko hledají cestu. Gruzínská Chibula vycházející z novodobých dějin země sledovala útěk svrženého prezidenta s hrstkou věrných bojovníků mrazivým Kavkazem, jizvy občanské války na Balkáně připomněl snímek Chlapi nepláčou, líčící společnou psychoterapii válečných veteránů z různých zemí bývalé Jugoslávie.

„Nevím, jestli se minulost dá vyléčit, usmířit a vysvětlit, ale dvacet let poté se o to musíme alespoň pokoušet,“řekl režisér Alen Drljević, jehož působivá komorní srážka charakterů připomněla strukturu Dvanácti rozhněvaných mužů.

Francouzská Korporace, která odhaluje pokrytectví mechanismů velké firmy po sebevraždě zaměstnance, se opírala o charismatickou hvězdu, Lamberta Wilsona v roli klamně vstřícného šéfa. A pokud Wilson patří ke kandidátům na cenu pro nejlepšího herce, z hereček se k poctě nabízí třeba Irina Gorbačeva, excelující v ruském snímku Arytmie.

Právě Arytmie, jejíž režisér Boris Chlebnikov propojuje krizi jednoho lékařského manželství s krizí zdravotního systému, spadá do skupiny nejsympatičtějších, neboť civilně pojatých a obecně platných „malých“příběhů.

Náleží k nim rovněž miláček publika, izraelský Cukrář, jehož hrdina se po smrti svého berlínského milence vydá za jeho manželkou do Jeruzaléma. Hledání blízkosti bez ohledu na sexuální orientaci i historickou propast mezi oběma zeměmi má vděčný prostředek – jídlo. „Já sám totiž rád peču, vařím a jídlo hraje důležitou roli ve všech mých filmech,“přiznal režisér Ofir Raul Graizer.

Podobnou lidskou přirozeností okouzlil jak rumunský snímek Breaking News, v němž reportér musí natočit rodinný nekrolog kolegy, který při společné honbě za senzací zahynul, tak americká romantická komedie Drobné si nechte, jejíž černý humor bez falešného soucitu vyvolal vzpomínku na někdejší hit Varů, Kurz negativního myšlení.

Z vesměs současných látek se vymykal pouze Křižáček, středověká road movie s Karlem Rodenem v roli rytíře, jehož synek uteče za vidinou křížových výprav. Režisér Václav Kadrnka mluví o obrazové básni, ale snímek je natolik artistní, že má problém oslovit i publikum festivalu, natož kin, kam jde 2. srpna.

A protože žádný z filmů včetně indické Cesty do Ralangu, která soutěž ukončila, nezazářil jako jednoznačný zázrak, před zítřejším ceremoniálem je jisté jediné: totiž že čestné ceny si odnesou Václav Vorlíček a Jeremy Renner. Thom Artway uspěl v projektu Czech Fresh, v němž zástupce talentové agentury UTA Mark Bennett vybíral z více než stovky přihlášených interpretů. Hudebníka tak čeká natočení klipu v jednom z evropských studií YouTube Space, nahrávání v českém studiu Sono a účast na zahraničních vyhledávacích festivalech. UTA zastupuje například kapelu Muse. (ČTK) V šestasedmdesáti letech zemřel dlouholetý herec pražského Národního divadla Petr Pelzer, poslední roky působil i v Divadle Na Jezerce. Filmoví diváci jej znají z Jirešových filmů Učitel tance či Helimadoe, ale objevil se i v Hlídači č. 47 nebo ve Svatbě upírů. Věnoval se také dabingu, svůj hlas propůjčil třeba Gandalfovi z Pána prstenů. Zprávu o jeho úmrtí přinesl mluvčí první scény Tomáš Staněk. Brněnský rodák vystudoval JAMU, poté zakotvil v Olomouci a na ostravských scénách. V roce 1984 zamířil do Prahy, nejprve deset let působil v Městských divadlech pražských, od roku 1994 byl členem souboru činohry Národního divadla. (ts)