Pupečníková krev: proč už není „in“
Jedna paní chtěla zrušit stavební spoření kvůli uložení pupečníkové krve pro své dítě. Poradil jsem jí, ať to nedělá, říká šéf Banky pupečníkové krve ČR.
Zdálo se to jako zázrak. Bezbolestný odběr pupečníkové krve při porodu miminka zachrání život lidem trpícím nevyléčitelnými chorobami, jako jsou leukemie či závažné poruchy imunity. Vědci hledali i další využití, ale nenašli nic. Lékař Ivan Fales vede program Banky pupečníkové krve ČR při Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Ta je však nyní v útlumu. Pupečníková krev ztrácí na významu. „Zbytečné to nebylo, dali jsme transplantací naději na život více než 80 lidem,“hodnotí. Kolika štěpy pupečníkové dnes banka disponuje? krve Máme zhruba 4 200 štěpů, nicméně za dobu existence banky jich bylo odebráno na dvacet tisíc. Ty ostatní buď nesplnily náročná kritéria na počet buněk, nebo nevyhovovaly z důvodu sterility či infekčních onemocnění. Je to na zemi velikosti Česka hodně, nebo málo? Registr v USA disponuje více než 100 tisíci štěpy, ve Španělsku šedesáti tisíci. Náš je větší než polský, zhruba stejně velký jako v Nizozemsku. Nesouvisí to s velikostí země, ale s podporou státu a financemi. Pokud to vztáhnete na počet obyvatel, bylo Česko v množství štěpů dlouhodobě v první desítce. V jejich kvalitě jsme byli svého času i mezi třemi nejlepšími na světě. Proč to už neplatí?
Limitující jsou finance. Výroba štěpů i jejich skladování jsou drahé. Ale nejen to. Jakmile pupečníkovou krev jednou spotřebujete, už nemáte šanci ji znovu získat oproti dárcům kostní dřeně, kteří mohou darování zopakovat. Navíc buněk je v ní málo, takže štěp může využít jen pacient s nižší váhou. První volbou je většinou kostní dřeň. Ale jednou z výhod pupečníkové krve je, že je okamžitě k dispozici. Měli jsme případ, u narozeného polského děvčátka se zjistila diagnóza těžké kombinované poruchy imunity, bylo zapotřebí transplantovat velmi rychle a osm dní po odeslání žádosti o štěp se tak stalo. Štěp přišel z Německa a transplantovalo se ve Fakultní nemocnici v Motole. To se u dárce kostní dřeně nikdy nepodaří. Vy jej musíte kontaktovat, zjistit, zda není nemocný, zda s darováním stále souhlasí, a měsíce ubíhají. Takže se jedná jen o peníze?
Mohou za to dva faktory. Prvotní jsou peníze. Velké banky pupečníkové krve ve světě podporuje stát nebo jsou navázané na velké nadace. Ale ani využití štěpů z těchto bank není tak časté jako dříve. V minulosti se používaly více i u dospělých pacientů s tím, že se zkombinovaly i tři štěpy pupečníkové krve, což se však značně prodražilo. Mezitím se přišlo na to, jak využít kostní dřeň i s nižší shodou v imunitním systému dárce a příjemce, což byl její největší limitující faktor. Pro dospělé tím použití pupečníkové krve ztratilo na významu a boom z let 2010 až 2012 pominul. Nicméně firmy, které nabízejí uschování pupečníkové krve dítěte jako záruku jeho zdraví do budoucna, argumentují řadou studií, na jejichž konci by se mohla pupečníková krev používat k léčbě dalších nemocí. Jaký pokrok udělala věda za posledních deset patnáct let? Za tu dobu žádný výrazný pokrok nenastal. V podstatě když dítě onemocní leukemií v časném věku, je pravděpodobné, že nemoc je i v pupečníkové krvi, takže se vlastní štěp použít nedá. Totéž platí v případě vrozené metabolické poruchy. Štěp by byl použitelný v případě poškození kostní dřeně léky nebo v případě ozáření. Ani jedno však není příliš pravděpodobné. Spíše onemocníte ve vyšším věku a na to jsou postupy léčby, které využívají buňky, jež v sobě máte sami. Takže ony firmy úmyslně klamou?
Po světě skutečně existuje mnoho výzkumů, které testují její použití u diabetu prvního typu či mozkové obrny. A všichni očekávali, že se výsledky dostaví. To se však nestalo. Pamatuji si, že před deseti, možná více lety prováděla jedna americká firma studii na diabetes prvního typu. Výzkum měl jít do třetí fáze klinické studie, a najednou vše potichu stáhli. Takže se ukazuje, že to nebude samospásné. Uschování pupeční krve pro vlastní potřebu byste tedy nedoporučil? Jsou rodiny, které si řeknou: koupím si druhý kožich, nebo si dám uložit pupečníkovou krev? V takovém případě se mi to zdá v pořádku. Nicméně před pár lety mi volala maminka o radu. Jistá firma jí nabízela uložení pupečníkové krve a ona kvůli tomu chtěla zrušit stavební spoření, aby na to měla. Té jsem řekl, ať to nedělá. I když chápu, že člověk by pro dítě udělal cokoliv. Známá porodnice v Česku vám i dnes při registraci k porodu dá leták jedné z firem, kde se píše, že pokud si u nich krev uložíte, „budete mít záruku, že jste své dítě od jeho prvních dnů pojistili na celý život“. To je citové vydírání. Máte víru v porodnici, tamní lékaře a v době těhotenství, kdy vám úsudek kalí hormony, není lehké situaci posoudit objektivně. To jsem naznačil jedné mamince a ona se rozčilila, že když je těhotná, není blbá. Rozhodně není, ale těhotné ženy jsou na tyto věci citlivější. A asi málokterý nastávající táta by mohl říct, že to alespoň trochu nepůsobí i na něj. Nejde o to, že by se to nedalo použít pro řadu nemocí, které ony firmy vyjmenovávají, ale u většiny z nich ne pro vlastní dítě. Když už, tak pro sourozence. Ne však už pro rodiče, protože je jí málo. Měli jsme program, kde jsme uchovávali pupečníkovou krev pro maminky, jež měly určitý druh chronické leukemie. Než se však stačila použít, našel se lék, který pomůže většině pacientů. A to je ono. Já nevím, co se stane za deset let. Dám vám příklad. Když chcete vejít do vedlejší místnosti, můžete probourat zeď, nebo otevřít dveře. A transplantace je bourání zdi. Násilná věc, kdy zlikvidujete vše, co tam je, a dáte tam něco jiného. Lepší je najít klíč a zmáčknout kliku. Myslím, že časem budou transplantace marginální záležitostí. Nicméně u komerčních firem zájem stále je, i když i tam výrazně klesá. Dříve si nechávaly uchovat štěp pro vlastní potřebu stovky lidí měsíčně, nyní desítky. Na jaké nemoci se může pupečníková krev v Česku použít? Pokud nebudeme brát v potaz použití vlastní, ale dárcovské krve, tak se používá stejně jako kostní dřeň a periferní kmenové buňky. Na hematoonkologická onemocnění, poruchy imunity či vrozená metabolická onemocnění. Například první pacient, který byl u nás transplantovaný v roce 1994 s pomocí pupečníkové krve od bratra, měl takzvaný LAD syndrom neboli syndrom „líných bílých krvinek“, kdy krvinky nebyly schopné řádně bojovat proti infekcím. Po transplantaci pupečníkové krve se mu během několika týdnů začaly defekty hojit. Dnes žije běžným životem. Je v zahraničí zájem o naši krev?
Stále nižší. Sice nám chodí dotazy, abychom poslali detailnější informace o konkrétních štěpech, ale už dva roky jsme nevydali žádný. Nyní je poměrně vysoká pravděpodobnost, že jeden půjde do Nizozemska. Už si vyžádali i typizaci, což je další krok. Zatím jsme poslali do zahraničí pro konkrétní pacienty 80 štěpů, z čehož bylo 31 použito pro děti a 49 pro dospělé. Kolik jsme jich naopak získali z jiných bank pro operace v Česku? U nás bylo zatím provedeno 42 transplantací pupečníkové krve, z toho jedna u dospělého člověka. Tři štěpy pocházely z naší banky, ostatní z jiných zemí, nejčastěji z Německa, USA či z Francie. Vedle toho u nás proběhlo šest příbuzenských transplantací, kdy si rodiče nechali odebrat pupečníkovou krev narozeného dítěte pro nemocného staršího sourozence. V roce 2005 jste odebrali a uložili více než pět set štěpů, letos zatím jen sedm. Působí to, jako by pupečníková krev byla jen bublina, která časem splaskla. Jak vidíte budoucnost pupečníkové banky v Česku? Je to stále velmi cenný materiál, který je sice zdrojem krvetvorných buněk až druhé volby, ale určitě využití má a v některých případech zásadní. Na druhou stranu to nikdy nebude tak, že většina lidí bude mít pupečníkovou krev uloženou, tudíž i výzkumy půjdou jinou cestou. Jak to tedy bude s bankou dál, v tuto chvíli nevím. Vrchol má za sebou, to je jednoznačné. To není příliš optimistický konec.
Tak bych to neviděl. Často se nás lidé ptají, co to přineslo Česku, protože většina štěpů šla do zahraničí. Já myslím, že dost. Pomohlo to etablovat naši zemi na špičce světového transplantačního programu. Od začátku jsme byli vnímáni jako ti, kteří zastupují první z postkomunistických zemí, jež se připojily, a začali jsme velmi rychle vydávat štěpy i v době, kdy program ještě nebyl celosvětově rozjetý. Ale především tento projekt dal šanci na život více než osmdesáti lidem a to za to stálo.