Dunkerk jako v přímém přenosu
Pustá ulice vylidněného města, zbylých pár kapek vody ve staré hadici, závěj letáků s výzvou Vzdejte se – a náhlá střelba nutící bezhlavě běžet a běžet, kam až to jde. Jenže útěk zastaví moře. Tak začíná Dunkerk, válečný film hodný potlesku. Evakuace několika set tisíc obklíčených francouzských, britských a belgických vojáků z pláží severofrancouzského Dunkerku na jaře 1940 znamenala sice ústup, tedy pro spojeneckou armádu hořkou prohru, záchranná akce s pomocí malých civilních člunů však zároveň upevnila sebevědomí Britů před rozhodující bitvou.
Dvojznačnost tehdejších událostí vystihuje v závěru filmu takřka „povinná“citace z dobového projevu Winstona Churchilla, o historický výklad však režiséru Christopheru Nolanovi nejde. Líčí válku bez přívlastků, válku v přímém přenosu, z níž jedinou únikovou cestu představuje molo k evakuačním lodím, na němž ve vyřízeném šiku stojí muži frontu na spásu. Nebo na zánik, protože pro nepřátelské stíhačky tu představují terč jako na dlani.
Ač Nolan ve vlastním scénáři postupně – a očekávaně – propojí několik osudů ze tří bitevních front, souše, vody a vzduchu, jejich aktéry se příliš nezabývá. Jeho Dunkerk si drží navenek věcnou stylizaci přímého přenosu z pekla, která divákovi neposkytne ani vteřinu úlevy: tak jako hrdinové je nucen být stále ve střehu, stále vystaven hrozbě odkudkoli, kterou ještě umocňuje dokonalá práce se zvukem a s emoční Příliš vzorový
královnou celého snímku, hudbou Hanse Zimmera. Žádnými slovy nelze postihnout její výrazovou sílu, ať smyčce zrychlují tempo v tepu strachu, nebo v nebeských bitvách stoupají k nejvyšším tónům.
Celek působí velmi realisticky, jako staré válečné filmy s puncem poctivého řemesla bez křiklavých digitálních pomůcek. Dunkerk nepěstuje ohlušující efekty, nýbrž přízračnost bezmoci. Z vln pocitově stoupá chlad, z podpalubí klaustrofobie, z temnoty hlubin se vynořují výmluvné detaily a k obrazovému náporu se přidají vždycky znovu silné situace hraniční volby.
Třeba jak odmítnout tonoucímu místo v již přeplněném člunu nebo Francouzům na britském křižníku – i s vědomím, že obě plavidla domnělé štěstěny mohou jít za vteřinu ke dnu. Nolan nikoho v krajní situaci nesoudí, naopak příjemně relativizuje kategorie dezertérů, zbabělců a hrdinů včetně civilistů z rybářské bárky, kteří nalodí herecky nejsilnějšího trosečníka v podání Cilliana Murphyho. Právě odtud je totiž pohled na válku nejsilnější, protože nejdůvěrnější – a zbytečná smrt kamaráda zažitá zblízka tu zasáhne více než celá přehlídka hromadných krvavých masakrů.
Ruší jen, že Kenneth Branagh ve velitelské roli je až příliš vzorový a že v důsledném soustředění výhradně na válečné dění se Dunkerk poněkud zacyklí, takže místy hrozí stereotypem. Nicméně je třeba uznat, že Nolan přemýšlí nad každým záběrem i jejich provázaností. O autorské stavbě (ne)příběhu lze polemizovat, natočený je však mistrovsky, od čiré hrůzy ve vlnách s hořícím olejem až po tiché plachtění pilota bez výslovného patosu sebeobětování. Ve vlasteneckých projevech je totiž Dunkerk „po anglicku“zdrženlivý, což jej spolu s Nolanovou vypravěčskou bravurou posouvá do kategorie jednoho z nejlepších filmů roku a válečných snímků vůbec.
Dunkerk Režie Christopher Nolan