Na začátku byla 4 kila brambor a tuna štěstí
Je léto roku 1988. Manželé Hobžovi ze Strážnice na povolení místního národního výboru provozují bufet u letního kina. Točí tu limonádu a pivo, prodávají křupavé brambůrky, které Petr Hobža jako bývalý kuchař smaží doma na plotně. Střih.
Je jaro roku 2017. Sedím v kanceláři nové výrobní haly rodinné firmy Strážnické brambůrky a povídám si s další generací podnikatelů, bratry Petrem a Liborem Hobžovými. Za stěnou jede obrovská linka, která – za minimální pomoci lidské ruky – vyrobí za hodinu přes půl tuny smažených brambůrků.
To, co se dělo v čase mezi těmito dvěma událostmi, je další z krásných podnikatelských příběhů o tom, co Češi dovedou. Pardon, Moravané. Otec je zastáncem pravidla: Nemusí pršet, jen když kape. Ovšem musí kapat dlouhodobě. V roce 1989 opustil místo skladníka v místní textilce Šohaj, koupil za 150 korun pánev na řízky, což byla tehdy velká investice, oloupal čtyři kila brambor a šel je prodávat. Třeba na tradiční bzeneckou pouť, kde za dvacet minut prodal 70 krabic, které měl původně na celý den. Byl to velký úspěch, takové kopnutí do zadku.
Žádné. Nevěděl ani, co bude za měsíc. Prostě měl sen a ten si chtěl splnit: nějak se těmi brambůrky uživit. Spadl do byznysu a všechno se učil za běhu: kde sehnat brambory, jaké, za kolik, jak je namáčet a smažit… Neměl žádné zkušenosti. Vzal starou vyřazenou sanitku, natřel ji na modro a začal podnikat.
Ano, dříve byly podpultové zboží, byl jich velký nedostatek. Obchodní spolupráci začal v Jednotách, pak přišly velké řetězce. Když uzavřel kontrakt se společností Ahold, nestačil se jako český člověk dlouho žijící v komunismu divit, jak to těm Holanďanům šlape. V roce 1994 si pořídil technologii přímo na brambůrky. Začaly se nabalovat další potřebné znalosti: zavážení, hygiena potravin, bezpečnost práce… v podstatě se učíme dodnes. Brambůrkoví bratři Nejprve z úspor, nechtěl si brát úvěr, hodně si také vyrobil sám. Později pořídil fritézu za čtyři miliony, a na tu už peníze od banky potřeboval. Ale český zákazník zůstal konzervativní a toho jsme využili. Snažíme se k lidem chovat úplně otevřeně: máme transparentní obal, aby viděli, co vlastně kupují, a plníme jej zcela. Že by se do toho pustil taky? No, tak to hodně štěstí! Některá jednání se supermarkety byla složitá, než se domluvily podmínky. Ale dnes máme vlastní brand v každém obchodním řetězci v Česku, na rozdíl od konkurence. Ne. Samozřejmě jich nesmíte sníst moc, proto jsou naše sáčky jen šedesátigramové a obsahují dvě porce. A musíte to vyvážit pohybem. My brambůrky ochutnáváme každý den a zatím se nám nepřejedly. Na začátku jsme prodávali solené, česnekové, sýrové – ty nakonec skončily. V roce 1996 přibyla slanina. To bylo dlouho vše. Až v roce 2010 přišly nesolené a kombinace pepř a sůl.
Solené jasně vedou, česnekové jsou na druhém místě, vyvíjeli jsme je dva roky. Když jsme je dovezli na ochutnání německému dodavateli, koukal divně. A před naší další návštěvou už hlásil: Přivezte česnekové! Na rozdíl od brambůrků se chipsy blanšírují, to znamená, že se před smažením propláchnou vodou. Výroba je pak efektivnější, ale ztrácí se bramborová chuť, protože dojde k vypláchnutí cukrů a škrobů. Když otec začal podnikat, byli jsme malí kluci. Jedeme v tom od dětství, nikdy nás nenapadlo dělat něco jiného. Nastoupili jsme sem jako dělníci, prošli jsme si vším, abychom to znali a uměli řídit. Ale kdyby nám to nešlo, jistě by to byl otec předal někomu schopnějšímu. Do roku 2013 jsme sídlili ve starém areálu, ale ten už přestal stačit, tak jsme koupili pozemky na kraji města a vybudovali nový areál. Problém byl, že pozemek od obce nejprve koupila rakouská firma a my to museli za mnohem větší peníze od ní odkupovat. Zvažovali jsme přesun do Holešova, ale museli bychom se přestěhovat nebo dojíždět, propustit lidi ze Strážnice, kteří už tu pracují i dvacet let… Raději jsme zaplatili.