Kolik dává Spáčilová Svěrákovi
Láskyplnost asi nejlépe vystihuje novinku Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos, jež po dnešní premiéře vejde do kin. Láskyplnost coby znak scenáristova pohledu na svět i jako výraz vztahu režiséra ke svému otci. Ačkoli se děj předcházející Obecné škole odehrává za války a zahrnuje i spodní temné tóny záhadných vztahů mezi dospělými, náladu diktuje líbezná krajina dětství. Tak, jak vyvěrá z vlídné paměti Zdeňka Svěráka i z překrásných obrazů kameramana Vladimíra Smutného, jenž litoval, že tentokrát netočí na klasický filmový materiál, nýbrž „na pixely“– přesto laik rozdíl nepozná. A z každého podmanivého záběru jako by dýchala režisérova snaha vyprávět, jak by se to tatínkovi líbilo, jak to má tatínek rád.
Sama stavba příběhu má dvě úskalí. Jednak lineárnost – jednotlivé výjevy za sebou navléká jako rovnocenné korálky, takže vzrušení stupňuje velice pozvolna, jednak důsledný pohled očima dítěte chráněného rodiči před realitou, které leccos z okolních dramat nepostřehne, či jen odhaduje. Stejnou práci jako malý Eda, jehož představuje skvělý Alois Grec, si pak musí dát divák, aby z mozaiky náznaků pod více či méně zábavnými skeči poskládal tajemství. Zatímco v Obecné škole odhalil chlapec otcovo hrdinství, ve Strništi objeví maminčinu minulost a vlastní sílu k první vzpouře.
Klukovská poezie včetně vlaků, která propojuje svěrákovskou tetralogii jednoho osudu až k Vratným lahvím, vítězí nad světem dospělých, jenž se občas utíká k idylickému leporelu oddané maminky a nešiky Dvě generace
tatínka mezi včelami či holuby. Jako by se tu humor občas pěstoval trochu chtěně – zato s partou školáků ze hřbitovní skrýše se film sytí okouzlující přirozeností Tomů Sawyerů. Vůbec nejsilněji se nadechne v nádherně inscenovaných dětských fantaziích, ať Eda bojuje s esesáky, nebo asistuje kamarádovi při letu nad městem. To jsou okamžiky, kdy Jan Svěrák potkává Indianu Jonese v jedné velké dobrodružné pohádce věčných kluků.
Doba zasahuje do dětského vnímání spíše nepřímo, nicméně prostřednictvím okamžiků, které se zaryjí do paměti, od nebezpečné hrozby otci přes krutý konec sousedova psa až po chlapcovo premiérové setkání se smrtí, kdy jsou dětské manévry s dřevěnými flintičkami či vojenský soud se zrádci rázem zapomenuty. Najednou je válka blíž, než se zdálo při vzrušujících výpravách za domnělou spadlou bombou s husím hejnem v patách.
Jinou, důvěrnější bitvu dávných křivd vedou mezi sebou příbuzní a hýčkaný městský chlapec, zprvu dojemně ztracený ve stísněném zmatku pospolité venkovské domácnosti, začíná jen pomalu tušit, že ne všechno je tak černé a bílé, jak mu dospělí předkládají. Jeho zážitky na vsi plynou měkce a bez zákrut, ve sledu kratičkých bonmotů pro bonmoty, pouček, jež dítě podvědomě formují, nevinných anekdot, ale také vypjatých okamžiků, kam patří groteskní citové vydírání u štědrovečerního stolu nebo neskutečně natočená bouře s krupobitím na poli v maminčině náruči.
Záměrná omezenost dětské perspektivy způsobuje, že film se odvíjí v jediné, skoro neznatelně stoupající rovině, která na nic a na nikoho neklade očitý důraz – což lehce zamrzí třeba u zlověstné postavy rodinného vyvrhela v podání Oldřicha Kaisera. Ve finále pak přibude korektních vysvětlivek včetně vlasovců, bez kterých by se film klidně obešel, a také z něj paradoxně ční postava připsaná pro Zdeňka Svěráka, jehož opatrně vlastenecký ředitel školy vnáší do poetiky filmu cizorodou, až cimrmanovskou stylizaci.
Zkrátka snímek Po strništi bos má něhu, kouzlo, cit i vtip a filmařské řemeslo, na něž je radost se dívat, třebaže mu chybí víc napětí a překvapení. Zobrazuje jeden výsek pomyslného seriálu, jednu příjemnou chvilku u rodinného alba, kde se pamětníkovi velkoryse dopřává, aby své hrdinské činy přibarvil. Jak s citací z cimrmanologické detektivky zažertoval o Strništi Svěrák starší, „bude to taková pěkná tečka za tím naším případem“. Tečka, nikoli mimořádný tvůrčí vykřičník.
Ale taky hezký osobní dárek a pořád skvostně natočený film, jakými se můžeme chlubit jen výjimečně.
Po strništi bos režie Jan Svěrák