Proč přibývá lidí, kteří řídí jako arogantní čuňata
Tak se nám chlapec dočkal. Jeden z nejznámějších pirátů českých silnic má zpátky řidičák. Určitě si na to pamatujete. Aleš Trpišovský v prosinci 2010 na několika málo kilometrech dálnice D1 vybrzdil postupně dva řidiče, kteří jeli na jeho vkus v levém pruhu příliš pomalu. Rozhodl se tedy sobecké okupanty rychlého pruhu potrestat. Zařadil se před ně a zčerstva zpomalil. První řidič stačil zabrzdit, druhý do Trpišovského vozu narazil. Kdyby to Trpišovský udělal jednou, byl by to možná zkrat. On to však udělal dvakrát. A to už není zkrat, to je jasný úmysl.
Můžeme namítnout, že když někdo blokuje zbytečně pomalou jízdou levý pruh dálnice, je-li ten pravý volný, chová se arogantně. Ano, ale to neznamená, že má kdokoli právo jej vybrzďovat. V červnu 2012 vyměřil soud Trpišovskému dvouletý trest s podmínkou na čtyři roky plus zákaz řízení na sedm let. První část trestu zanikla po půl roce, dosluhující prezident Václav Klaus vyhlásil ke 2. lednu 2013 amnestii, která Trpišovského podmínku smázla. Ponechme stranou, jestli to tak bylo správně, nebo ne. Prezident má toto právo. Tečka. Alespoň zákaz řízení Trpišovskému zůstal. Když poprvé požádal o vrácení řidičáku, soud mu nevyhověl. Uspěl až napodruhé, podmíněně. Musí čtyři roky dodržovat pravidla, a pak bude mít „papíry“čisté.
Případ piráta Trpišovského patří mezi extrémy. Stejně jako kauza Luboše Laciny, který na jaře roku 2010 ve vysoké rychlosti vytlačil z dálnice D1 pomalejší auto. Tehdy šlo o život a Lacina dostal pět let nepodmíněně. Nejsmutnější bouračka poslední doby se stala loni v prosinci na dálnici D10. Agresivní řidič tady vybrzdil auto, do kterého narazil další vůz. Při nehodě zemřelo osmiměsíční dítě. Tato tragédie a ostatní zmíněné případy jsou však jen zlomkem toho, co se na silnicích děje.
České dálnice, silnice a ulice se staly džunglí, kde je většinový slušný řidič vysmívaným hlupákem. Řidičů, kteří jezdí jako čuňata, je čím dál víc. Jako by se v okamžiku, kdy za nimi zaklapnou dveře a oni se stanou pány kilowattů pod kapotou, projevila temná stránka jejich povahy. Náhle v nich ožije arogantní démon, agresivní zlo, které se probudí s prvním zaburácením motoru. Poznáte je snadno. Obvykle nepoužívají směrovku, když přejíždějí z pruhu do pruhu. Lepí se na auta jedoucí před nimi, zuřivě blikají.
Kolony zásadně předjíždějí odstavným pruhem, jen aby ušetřili deset minut. Rychlost překračují tak často, jako by měli těžce onemocnět, kdyby jeli na osmdesátce osmdesát. V místech s úsekovým měřením pak zpomalí ze sto třiceti na povolených osmdesát a dva kilometry trpí, možná se i trochu stydí. Jakmile měřený úsek skončí, sešlápnou plyn, až se pedál dotkne podlahy a šoférovi projede tříslem stejné elektrizující vzrušení, jako když kdysi poprvé nakoukl do pornočasopisu.
Vlastně se není co divit, že dobytků za volantem přibývá. Vědí totiž, že pravděpodobnost postihu je minimální. Automobilů neustále přibývá a dopravních policistů je očividně málo. Možnost vykoupení se z rychlé jízdy včas zaplacenou pokutou, kterou řidičům umožňují některé úřady, zase dělá cár papíru z bodového systému. Přestupků je navíc tolik, že je úředníci zhusta nestíhají v zákonné lhůtě vyřídit a promlčeny padají pod stůl. Toho všeho jsou si agresoři za volantem vědomi.
Když se k tomu všemu podaří dopravákům takový kousek, jako když při soukromé předváděčce pro hradního úředníka „rozstřelí“zapůjčené hybridní superauto, s nímž se chystali lovit dálniční piráty, mohou se agresoři silnic posměšně ušklíbnout. A pořádně na to šlápnout.