Vítej, generace stoletých sportovců
Elektrokola jsou pro chcípáky, líné srabáky. Pche, se sportem to nemá nic společného. Záštiplné filipiky proti bicyklům s motorkem létají z úst některých namakaných ortodoxních cyklistů, jejichž stehna připomínají ocelové plástve protkané žílami o průměru lešenářských trubek, čím dál častěji. Není divu. Ještě vloni v létě nebylo úplně jasné, zda nejsou elektrokola jen krátkodechý módní výstřelek. Letošní prázdniny rozhodly. Elektrokola jsou masivní fenomén. Jizerskými horami a Českým rájem jich vrčí tisíce.
Člověk nemusí být zrovna Sigmund Freud, aby za pohrdlivými úsměšky části pravověrných bikerů vystopoval vytěsněný strach. Obavy ze stáří. Děs z časů, kdy už nedají svých dvě stě kilometrů denně. Hrůzu z rozpadlých chrupavek. Ze ztráty kondice. Úzkost z prázdnoty víkendů, kdy galuskami nebudou rvát asfalt ze silnic a ryčet u toho blahem, sprchováni hormony štěstí. Depresi, že z lesní hrabanky zmizí stopa jejich vyrýsovaných pneumatik. Ten útěšný symbolický důkaz aktivně prožitého života. Přitom je to celé úplně zbytečné. Elektrokolo není babeta. Když se nesnažíte, pokud alespoň trochu nešlapete, zastaví se.
Hotovo. Šlus. Znám nespočet lidí, kteří si letos elektrokolo pořídili. Všichni sborově chrlí superlativy. Po letech znovuobjevují nádheru jinak již nedostupných koutů Jizerských hor. Opět se vydávají na túry dlouhé mnoho desítek kilometrů. Dělají si, považte, selfíčka pod Olivetskou horou, aby se mohli vnoučatům pochlubit, kam až dojeli. Stručně řečeno: jsou šťastní.
Jistě. Pořád tu budeme mít bolavá kolena, totální endoprotézy, rodinná balení francovky, kornatění tepen. Tučné tuby Voltaren emulgelů, bez nichž většina osob po překročení jisté věkové hranice nevstane z postele. Hypertenzi a cukrovku.
Ale teď je tu navíc elektrokolo. Fantastický vynález. Stačí se opřít do pedálů. Vyrazit větříčku naproti. Nechat si vrásky vyhladit rajským vánkem ztraceného mládí.
Říkám: Povstanou nové generace penzionovaných sportovců.
Říkám: Stáří je teď zase o něco méně strašidelné.