Když cesta na kolečkách klopýtá o prázdnou duši

Šest set čtyřicet kilometrů na invalidním vozíku urazil šestatřicátník trpící roztroušenou sklerózou. Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela, zachycená v dokumentu Camino na kolečkách, který dnes přichází do kin, má však i jiné, neméně podstatné hrdiny.

Kamarády, kteří vozík střídavě táhnou, tlačí, přenášejí či věčně opravují. Náhodné známé, kteří vypomohou třeba pumpičkou, když výpravu zbrzdí prázdná duše kolečka. A poutníkova devítiletého syna, jenž pěší túru bere jako veselé dobrodružství, na jehož konci se bude brouzdat v Atlantiku.

Hlavní aktér dokazující sobě i svému okolí, že nemocí život nekončí, zaslouží bezesporu obdiv, nicméně je škoda, že se film více nevěnuje i ostatním členům výpravy, zejména během čistě prozaických okamžiků. V osobních promluvách na kameru se totiž těžko vyhýbají velkým slovům, což dvojnásob platí pro průvodní komentář, jakkoli profesionální projev Viktora Preisse umí patos textu utlumit, a trojnásob pro přepjatou hudbu.

Kdyby si tvůrci v čele s režisérkou Evou Toulovou odpustili kazatelské výroky plné „odhodlání“či „očekávání“i školácké popisy typu „srdečně s námi pohovořili“, měl by snímek větší sílu. I jako zajímavý cestopis střídající idylickou procházku mezi vinicemi s krajními okamžiky: putování obsáhne kamení, bahno, lijáky, vichr vzdouvající pláštěnky, výkyvy teplot od deseti stupňů přes třicet stupňů.

Ale hlavně jakoby mimochodem sleduje nespočet praktických šarád, které se musí vyřešit doslova za pochodu. Třeba kde dobít elektrický vozík a ve kterých úsecích nasadit vozík manuální. Jak najít nocleh v přeplněných ubytovnách, kde sehnat rozbitou součástku, která nakonec i s opravou přijde na deset eur, a co všechno alespoň dočasně zajistit lepicí páskou, která ve snímku Camino na kolečkách sehrává roli bezmála vynálezu století.

Nejen schopností improvizace snímek připomene dokumentární sérii výprav žlutými trabanty kolem světa – ostatně na tu minulou vzal Dan Přibáň také dva vozíčkáře. Podobnost obou projektů navíc spočívá v přirozené pospolitosti týmu, ve vnímání, že sama cesta je důležitější než cíl, a v objevování okamžiků, kdy se zdánlivá maličkost stává osudovou: království za hustilku!

Naopak rozdíl tkví v tom, že účastnící pouti ke hrobu svatého Jakuba své pocity i zdroj víry až příliš vysvětlují a pojmenovávají, čímž účinek oslabují. Objímání a dojímání, svíčky a lampiony mají navrch, chybí byť náznak pochyb či vzteku.

Ovšem jako svépomocné svědectví party lidí, kteří kamarádovi pomohli splnit si jeho sen, má Camino na kolečkách svou váhu, podpořenou ještě slušnou kamerou včetně záběrů na mysu Finisterre, přezdívaném konec světa.

Camino na kolečkách režie Eva Toulová PRAHA Ondřej Brzobohatý vydává album Universum, na němž posluchači najdou deset autorských písní. Hudebník si k nim napsal i texty a desku sám produkoval. „Mám pocit, že si to vždycky udělám sám nejlíp, jak to může znít,“tvrdí.

Mám a jsem detailista. Myslím, že i k sobě dokážu být dostatečně kritický, aby výsledek uspokojil mě i posluchače. Učím se to. Snažím se přemýšlet, proč ta výtka vznikla, jestli se vůbec týká mě, nebo vlastně přímo toho kritizujícího. Když mi to dokáže otevřít oči a někam mě posunout, jsem za to rád. Myslím si, že to neumím. Možná bych se o to i pokusil, ale mám pocit, že by to nebylo věrohodné. Richard Müller to ale umí dokonale. Třeba přijde čas, kdy mi to ode mě bude připadat autentické, ale zatím ne. Teď spíš pro sebe hledám úplně jinou strukturu textů. Inspirace je všude kolem, člověk pro ni nemusí jezdit ani moc daleko, stačí jen trochu přemýšlet nebo se nechat něčím pohltit, emocí Já vím, to je takový ten hezký obrázek o těch umělcích: Á, teď to přišlo! Rychle, potřebuju notový papír. Mně se to moc nestává. Když už to na mě přijde, tak se snažím tvářit nenápadně a třeba si to nahraju na mobil, to když mě napadne nějaká melodie. Ale jinak ne. Častokrát jsem se ptával táty na