Myslí na sebe místo na dítě. Nemilovaní

Jakýsi chlapec, váhavě se vracející domů předměstskou krajinou u zamrzlého rybníka, se zastaví u křivého stromu nad srázem, na nějž upozorňuje vlající červenobílá stužka. Přitáhne ji, roztočí a přehodí přes větev jako smyčku. Úvodní záběry filmu Andreje Zvjaginceva Nemilovaní, jenž má cenu poroty v Cannes, předznamenávají situaci, jež zdaleka není výjimečná.

Příběhy rozvaděných dvojic myslících víc na sebe než na zájmy dětí se odehrávají všude na světě. Ze vztahu Ženi a Borise už dávno vyprchala láska, dvanáctiletý Aljoša je pro rozvádějící se manžele nikoliv pojítkem, ale přítěží, jež jim brání realizovat vlastní plány.

Oba už myslí jen na to, jak si zařídit život s novými partnery. Pohledná a sebejistá majitelka salonu krásy (Marjana Spivaková) našla dobře situovaného muže, který je ochotný si ji vzít, její manžel (Alexej Rozin) je v kleštích těhotné přítelkyně, jejíž matka pečlivě dozírá na dceřino zajištění, a jediné, s čím si láme hlavu, je otázka, zda rozvod nepoškodí jeho dobré místo manažera u velké firmy.

Aljoša (Matvej Novikov) nezná nic jiného než večerní divoké rodičovské půtky, v nichž matka ani otec na něj nejen neberou ohled, ale dokonce mu dávají najevo, že s ním ani jeden z nich nepočítá v budoucím životě. Když jednoho rána chlapec zmizí, doma to dlouho nezpozorují a divák dostane možnost sledovat denní chod života dospělých a jejich okolí. Teprve když se ukáže, že Aljoša po sobě nezanechal žádné stopy, dají ho rodiče hledat a zápletka se začne stupňovat, především od chvíle, kdy se po neúspěšné policii ujmou pátrání dobrovolníci. Vše však nasvědčuje tomu, že chlapcovo zmizení znamená pro rodiče sice šok, ale spíš jim komplikuje plány, než aby jimi doopravdy otřáslo.

Zvjagincevův pátý film, navazující tématem vztahu rodičů a dětí nejen na jeho Návrat, neoplývá dějovými zvraty a vše, co se tu odehrává, je do jisté míry předvídatelné. Nejvýraznějším prvkem je ovšem tvůrcovo obdivuhodně výstižné pozorování charakterů a vykreslení situací, v nichž se projevují jejich vlastnosti a naplňování tužeb.

Tvůrcův vhled do ruské středostavovské společnosti, zaměřené na konzum a sex, je více než skličující: matka a její kamarádky se předhánějí v návštěvách butiků a vizážistů, nalézajíce uspokojení v pořizování selfíček a svěřování důvěrností o milencích, otec tráví den mezi nudnou kanceláří, plytkými vtipy kolegů a chlácholením těhotné milenky, vtahující ho do ještě uzavřenějšího světa své bigotní matky.

Nejpozitivněji vyznívá práce občanské organizace, která se pátrání v obdobných, zřejmě nikoliv ojedinělých případech ujímá, když selže oficiální byrokratický aparát. Oranžové vesty dobrovolníků prosvítají v záběrech marného hledání Aljoši v řídkém lese i ve zchátralém stavení, kam je dovede Aljošův spolužák a které ostře kontrastuje s měšťáckým vybavením bytu rodičů i s rádoby luxusním interiérem matčina nápadníka. V závěrečných scénách nového života obou rodičů zjišťujeme, že se v podstatě nic nezměnilo: ani jeden z nich se nepoučil z tragédie, jež je potkala.

Za pomoci svého stálého kameramana Michaila Kričmana snímajícího zimní krajinu stejně vnímavě jako chlad herecky skvěle ztvárněných postav, ale také za přispění hudebního motivu, jehož autorem je rusko-francouzský skladatel Jevgenij Galperin, předkládá Zvjagincev nelítostný, až mrazivě krutý obraz jedné generace společnosti, která ve jménu pěstování vlastního ega pozbývá vědomí hodnot, jež od věků charakterizovaly lidství. Obraz, jenž sděluje umělcovo zhnusení vývojem v jeho zemi, ale zdaleka ne typický jen pro Rusko.

Nemilovaní režie Andrej Zvjagincev Zvláštní vydání! Hlas kamelota se rozléhá jarním Londýnem roku 1912 a mizí v pouličním lomozu koňského povozu i prvních automobilů.

Zpráva, že se dva populární herci, Miroslav Vladyka a Filip Blažek, pokusí před diváky sehrát ztroskotání Titaniku, vzbudila v publiku lačném po novinkách docela rozruch. Herci se tak v pražském Divadle Kalich v režii Jakuba Nvoty zhostili rolí Gilbyho a Sydneyho, tedy dvojice spekulantů, kteří chtějí předvést nejslavnější námořní katastrofu všech dob.

Před diváky vedle množství rolí – od konstruktérů přes cestující či důstojnictvo – předstupují i jako herci, kteří si hrají na herce. Blažkův Gilby je ve hře Johna Fiskeho ten rozhodnější, který má vše rozplánované, Sydney Miroslava Vladyky je naopak popleta, který občas přijde s nějakým dobrým zlepšovákem.

Herci dávají do dvouhodinové hříčky – i s přestávkou – vše. S pomocí rafinovaného pódia, jednoduchého nasvícení a pár zvuků (v úvodu