V nejchladnějším městě světa

V Jakutsku před několika dny naměřili 65 stupňů mrazu. Jak se tam žije? A jak mrzne v proslulém městečku Ojmjakonu, kde bývá ještě míň? My jsme tam měli jen krásných minus čtyřicet.

VJakutsku bydlíme v paneláku. Jdu do koupelny, abych si umyl ruce, a zarazí mne skroro vařicí voda tekoucí pod červeným kohoutkem. Pustím tedy studenou a opět teče horká. Už to není tak strašné, ale stále pálí. „Co se stalo, co je špatně?“ptám se paní domácí.

„Nic, takhle to je v pořádku. Uvědomte si, že když je všude minus třicet a víc, veškerá voda v oběhu se musí ohřívat. A pokud chcete studenou, požadujete vlastně vodu ohřátou na přesnou, konkrétní teplotu, která vám připadá chladná – a to by bylo příliš složité. A tak se musí ohřívat všechno, jen něco hodně a něco trochu méně.“

To dává smysl. Oblékáme se a jdeme ven. Život v takových podmínkách asi bude mít jiná pravidla, než na která jsem zvyklý. Vyrážíme do ulic nejchladnějšího hlavního města na světě, do ulic Jakutska, metropole republiky Sacha (která bývá často mylně označována právě jako Jakutsko).

Sotva vyjdeme ze dveří ven, podívám se ještě jednou na muří nožky, které ten desetipatrový panelák nesou. Skutečně, mezi zemí a domem je volný prostor. Důvod je prostý. Do hloubky několika metrů je vrstva zeminy, která je v zimě zmrzlá na kost a v létě naopak měkká a rozbahněná. Je proto nutné kotvit dům do takové hloubky, ve které už nedochází k pohybu podloží vlivem rozsáhlých změn teplot během roku. Kvůli tomuto jevu se klasicky stavěné a nekotvené domy postupně propadají, rok za rokem, centimetr za centimetrem. Prastaré dřevěné sruby, které ještě sem tam na ulicích uvidíte, tak mají mnohdy přízemní okna anebo celé první patro už pohřbené pod zemí.

Jdeme ulicí Komsomolskaja do Parku kultury a oddechu. Krásný mrazivý slunečný den, na silnicích jezdí auta a autobusy, otevřené obchody, vybavenost podobná tomu, na co jsme zvyklí v Evropě. Sortiment v obchodech stejný jako u nás. Za chvíli už jsme na místě. Mrzne až praští, ale támhle – musím se podívat ještě jednou, jestli mne nešálí zrak – jede kolotoč! Řetízkáč! Připomínám, že je minus třicet. Zatímco u nás by rozhlasoví moderátoři dramatickým hlasem oznamovali, kdo všechno nemá vycházet ven a jak nebezpečná situace právě sužuje naši zemi, v Jakutsku děti jezdí na kolotoči.

Támhle prodávají mléko – zmrzlé na kost, jen v půlených polokoulích. Kousek dál můžete koupit ryby – zmrzlé drží tvar jako kopí nebo baseballové pálky. Podobná je pochopitelně i tvrdost. Maso se tu řeže pilou břichatkou na hranatá, čtyři centimetry tlustá prkýnka a tamta paní nabízí celé kbelíky malin, borůvek a ostružin. Ale pozor, nekousat! Jsou zmrzlé na kámen. Pohádka o dvanácti měsíčkách v reálném světě.

„Kdyby tu začalo hořet, čím budete hasit?“Požárník před cisternou se usměje: „Vodou.“Pak dodá: „Hasičské auto musí mít pochopitelně vyhřívanou cisternu, aby nám Pól chladu Trh v Jakutsku

voda nezmrzla. Ledem bychom toho moc neuhasili.

Procházíme panoptikem jásajících dětí, ledových soch, zábavných atrakcí a venku připraveného sezení pro milence i kamarádky, kteří si vyrazili jen tak na korzo a na šašlik.

„Když pod minus dvacet, tak už kluky nenechám, aby běhali venku, mám o ně strach, a tak si mohou hrát jen před domem. Při větších mrazech už si musí hrát doma, a když je pod minus čtyřicet, přerušuje se někde školní výuka,“říká jedna z maminek, se kterou se dáváme do řeči.

Dva dny jsme čekali, než pasažéři naplní zelenou maršrutku, která míří do Ojmjakonu. To je náš cíl. Říká se mu Pól chladu. Nejchladnější město světa. Učí se o něm v zeměpisu. Několikrát denně jsme telefonovali Gerovi, řidiči, aby na nás nezapomněl a naše místa nepřenechal jiným. Teď už jsou všechna zavazadla upevněná na střeše.

Dodávka má zvláštní okna: i když sem ještě nedorazila izolační skla, sibiřský kutil si ví rady. Obyčejnou lepenkou, pečlivě centimetr za centimetrem tak, aby nebyl nikde ani kousíček volný, je na okna vozu přilepená další vrstva – stejná okna, která předtím někdo vymontoval ze staršího UAZ, který už dosloužil.

Jedeme dvouproudou silnicí, kompletně pokrytou ledem. Občas proti nám jede/klouže kamion, občas i nějaký vidíme mimo vozovku. Chlapi obvykle jen tak v pantoflích vylezou ven, zapálí cigaretku a v klidu počkají, až pojede kolem někdo, kdo je vytáhne.

Vysoká vrstva prašanu přemrzlého na sypkou hmotu absorbuje většinu energie nárazu, a tak nedochází ani k velkým škodám na autech. „Tuto silnici stavěli vězni z lágrů, kterých tady Stalin nechal vybudovat spoustu. Když někdo nemohl, onemocněl nebo se zranil, jednoduše ho zahrnuli do staveniště,“říká Šamanka Sobí spřežení

Gera. „Údajně to vychází tak, že na každých deset metrů vyjde jedna mrtvola. Proto se to nazývá cesta kostí.“Silnice měří dva tisíce kilometrů a vede z Jakutska do přístavu Magadan. My budeme vystupovat v polovině.

Celá jízda trvá bezmála třicet hodin. Když Gera zastaví kvůli přestávce, nevypíná motor. Kdo ví, jestli by v mrazu ještě naskočil. Aniž by sundal nohy z pedálů, jen se nakloní na bok a okamžitě usne. Po dvaceti minutách se narovná, promne oči a autíčko se s cuknutím opět dává do pohybu.

Ojmjakon. Tma jako v ranci a pochopitelně zima. Začínáme stavět stan. Sem tam se rozsvítí okno v některé z chalup a za ním se mihne obličej. Z nejbližší dřevěnice přichází statný dědeček: „Pojďte spát dovnitř.“Děkujeme za pohostinství, ale ne. Jsme rádi, že konečně vybalujeme polárnickou výbavu a těšíme se do stanu. Dědoušek mírně a laskavě opakuje několikrát svoji nabídku a pak kroutí hlavou a odchází. Měříme teplotu. Je krásných minus čtyřicet.

Ráno slyšíme, že někdo chodí kolem stanu. Lezeme ven a dědoušek ze včerejška postává už se dvěma hrnky čaje vedle nás. Když se rozhlédnu, chápu jeho včerejší chování. Postavili jsme si stan na návsi.

Paní domu, Tamara Jegorovna Vasiljevna, je kronikářka zdejší vesnice a se zájmem naslouchá, proč jsme sem vlastně přijeli.

Paní na obecním úřadě, kam se jdeme nahlásit, velmi zajímá náš styl cestování a doporučuje, ať dohodneme obřad se šamankou. Proč ne. Za pár hodin jsme v malém domečku, jakési síni tradic, a postarší paní rozdělá oheň v pícce. Chvíli něco zpívá a z misky plné jakýchsi pirožků dva tři hodí do pece. Pak se baví s úřednicí z radnice. Dvakrát si nechá zopakovat, že ve stanu nemáme kamna, zamračí se a v rychlém sledu nahází do ohně celý obsah vrchovatého talíře. Úřednice nám mezitím překládá: „Víte, vzýváme tady oheň. Ne snad proto, že by kdokoli z nás uctíval peklo, ale v tomto kraji oheň znamená život. Bylo to tak odedávna a je to tak i dnes. Šamance se moc nelíbí váš styl putování.“

Pak jsme se dozvěděli, že nám šamanka zařídila ochranu: „Matka Země je odpovědná jen za lidi, které sama zplodila,“řekla. „Vy jste se narodili velmi daleko, a proto tady za vás Matka Země není odpovědná. Poprosila jsem ji, aby k vám byla laskavá a nakrmila vás.“

Jsme venku a jdeme k památníku, který definuje tuto vesnici jako Pól chladu. Podivná směsice trubek jako někde na sídlišti nese transparent a podobiznu vědce Ivana Chudjakova, který tu na konci devatenáctého století prováděl měření teplot. Nakonec z toho bylo odborně zaznamenaných minus 63,2 stupně Celsia. Až do dneška rekordní teplota dosáhla údajných -71,3 Celsia. Věříme, že toto nás už nečeká.

Po třech dnech balíme stan, sáně, nasazujeme lyže a vydáváme se na cestu. Míříme do nedaleké vesnice Tomtor, kde se má slavit Festival pólu chladu.

Sotva vyrážíme, po liduprázdné cestě, o které nám místní tvrdili, že jede jedno auto denně, přijíždějí dva osobáky. Minou nás, zastaví a vybíhají z nich mladí lidé. Stoupají si k nám, a než si stihneme uvědomit, co se děje, pořizují si s námi selfie. Na něco se ptáme, ale naše otázky zaniknou v jejich smíchu a startování motorů. Jsou pryč. Když se to opakuje poněkolikáté, chytáme nejbližšího selfíčkáře za kožich a dostáváme z něj odpověď. Přes internet, Facebook a po SMS zprávách se o nás dozvěděli mladí z okolí a jsme pro ně atrakce. Do večera jsme v tom panensky čistém kraji museli nadýchat tolik zplodin z aut, jako policista, který řídí křižovatku v Dillí.

Ale konečně se chýlí den, vystupujeme stranou z cesty do lesa, kde se okamžitě boříme do krupicovitého, přemrzlého sněhu a stavíme stan. Večer přemýšlíme nad tím, jak tu mladí žijí. Internet dorazil až sem, bourá staleté tradice a mění životy všech. O pár dní později nám paní v obchodě vypráví, že mladí už žijí po svém. Jezdí v autech, kde je topení, mnohdy se před cestou na rande ani pořádně neobléknou. Pokud jim pak dojde benzin nebo se porouchá motor, do rána jsou mrtví. Nejedna klukovina nebo bláznivá láska prý měla tragický konec kvůli takové banalitě.

To je život na nejchladnějším místě světa.