Únorový převrat 1948 Seriál
Koncepty „nového, sociálně spravedlivého hospodářského systému“se rodily v katastrofickém čase druhé světové války. Hluboce byly ovlivněny hospodářským vývojem 30. let, přímo fatálně pak fenoménem hospodářské krize. To vše podlomilo víru ve funkčnost neomezeného působení tržních vztahů a v hospodářský liberalismus.
Klíč k řešení byl spatřován v aktivní roli státu v tržní ekonomice tak, jak ve své teorii hlásal britský ekonom John M. Keynes. Státní hospodářská politika měla eliminovat nebezpečí masové nezaměstnanosti, z níž v předválečné době těžila extremistická hnutí. Vždyť vysoká nezaměstnanost v Německu pomohla přeměnit nacistickou stranu v masové hnutí, což mělo zejména pro Evropu tragické následky.
Vize poválečné společnosti proto spočívala na programu sociálních reforem, který v britském prostředí navrhl lord William H. Beveridge. To vše vnímala československá emigrace v Londýně. Uvědomovala si, že poválečný hospodářský systém musí být zbaven všech neduhů minulosti, zejména hospodářské krize a nezaměstnanosti. Členové československé exilové vlády v Londýně se ztotožňovali s představou „regulace hospodářské činnosti“, ba vyslovovali se pro znárodnění řady hospodářských odvětví. Hovořili o potřebě „doplniti liberalismus řízeným hospodářstvím“, jehož podobou se však blíže nezabývali.
Obdobně uvažovali i reprezentanti domácího odboje. I jeho nekomunistická část pod vlivem levicových sociálních demokratů akceptovala takový hospodářský model, v němž by bylo soukromé podnikání omezeno a podřízeno „veřejné kontrole“a „plánovitému hospodářství“, které by podnikatelskou aktivitu v zájmu celku usměrňovalo. Pro komunistickou reprezentaci, londýnskou i moskevskou, byl sice sovětský hospodářský systém vzorem, ale jeho znalost byla více než povšechná. Erudované národohospodáře měla komunistická strana jen v londýnské emigraci – Ludvíka Frejku a Josefa Goldmanna. Po návratu do osvobozené vlasti to byli právě oni, kdo politické záměry vedení komunistické strany přenášeli První znárodnění
do hospodářské praxe. Zásady hospodářské politiky byly vloženy do programu první československé poválečné vlády vyhlášeného v Košicích, který byl předjednán na poradě představitelů českých demokratických stran londýnského exilu, Slovenské národní rady s vedením komunistické strany v Moskvě koncem března 1945.
Pro budoucí politický vývoj bylo příznačné, že partneři komunistické strany byli zaskočeni její připraveností. Jednání probíhala na základě jejího návrhu, žádný z nich nepředložil alternativní variantu. Navíc, v komunistickém návrhu bylo vše podstatné, co by navrhovali sami, například velkorysá sociální politika, zajištění „práce a výdělků pro všechny práceschopné“, přidělování konfiskované půdy, uvalení národní správy na majetek občanů nepřátelských států a těch československých občanů, kteří se provinili proti republice, hospodářská obnova, podpora podnikatelů, ale též „všeobecné státní vedení“peněžního a úvěrového systému, klíčových podniků či pojišťovnictví.
Upevnění role státu v ekonomice mělo vést k „hospodaření řízenému, plánovanému“, jímž mělo být zajištěno racionální využívání všech zdrojů k hospodářské obnově. Tento názor zastával prezident Edvard Beneš, ale též sociální demokraté, národní socialisté i lidovci. Žádný z nich neměl na mysli totální etatizaci hospodářství, Poničená země všichni počítali s pluralisticky členěnou hospodářskou soustavou. Její opodstatněnost vyjadřoval návrh programu národních socialistů z počátku roku 1947 tezí, že jen v takové soustavě je zachována soutěživost a impulzy k inovacím v hospodářském procesu. S výjimkou komunistů, za ideální hospodářskou soustavu byla pokládána takzvaná demokracie hospodářská, která měla zrodit harmonickou demokracii sociální.
Nastartování znárodňovacího procesu mělo důvody hospodářské i ideové. K těm prvním náležel například prostý fakt, že většina velkých podniků byla finančně vyčerpaná. Poskytnutí veřejných prostředků soukromým subjektům bylo pro převážně levicově a antikapitalisticky laděnou veřejnost nepřijatelné. Pro komunisty, ale i sociální demokraty znárodnění znamenalo zlomení moci velkoburžoazie prezentované jako „odstranění vykořisťování“.
Předseda sociálně demokratické strany Bohumil Laušman zdůvodňoval znárodnění slovy: „Kdybychom nechali těžký průmysl v rukou soukromého kapitálu, nevyhneme se tomu, že by v něm a za jeho zády dříve nebo později vyrostla zprvu hospodářská a sociální reakce a později ovšem i reakce politická ... (je iluzí se domnívat)..., že lze nějakým způsobem finanční kapitál a jeho průmyslové odnože – trusty a monopoly – povznést ve smyslu sociálním a mravním.“
Prezident Beneš ve znárodnění spatřoval základ „socializace moderní společnosti“, která zajistí politickou i sociální stabilitu i vyšší míru sociální spravedlnosti. Znárodnění mělo proto širokou podporu mezi dělnictvem. Současně se znárodňovacími dekrety byl podepsán i dekret o závodních a podnikových radách kontrolujících vedení podniků a hájících sociální zájmy zaměstnanců. Tyto orgány, obdobně jako odbory, byly vnímány jako nástroje „hospodářské demokracie“. Rychle se však zpolitizovaly a staly se spíše nástrojem soupeření politických stran o vliv na závodech. O hospodářském směřování Československa rozhodly květnové volby roku 1946, v nichž v českých zemích zvítězila komunistická strana. Volbami zúročila svou politiku na závodech a zejména na vesnici, neboť dalekosáhle vyšla vstříc touze rolníka po půdě. Svým předvolebním programem, v hospodářské části zpracovaný týmem vedeným Ludvíkem Frejkou, oslovila nemalou část veřejnosti. Opět předběhla své politické partnery/protivníky a tento její program se stal základem vládního, tzv. budovatelského programu. Stěžejní jeho částí byla idea dvouletého plánu obnovy, která obyvatelstvu slibovala vzestup životní úrovně, předpokládala růst zemědělské i průmyslové výroby. Plán měla sestavit komise národohospodářských odborníků delegovaných jednotlivými politickými stranami. Na její půdě se začala rýsovat tzv. železná koncepce československého průmyslu prosazovaná Ludvíkem Frejkou.
Frejka, který počátkem roku 1946 navštívil Sovětský svaz, byl ovlivněn sovětským modelem „výstavby základů socialismu“, který upřednostňoval těžký průmysl před průmyslem spotřebním a respektoval sovětské dovozní požadavky. Tuto orientaci, která znamenala zásadní strukturální změny v průmyslové výrobě, potvrdil pokyn Klementa Gottwalda k přípravě pětiletého plánu z října 1947. To se již rozjížděla ofenziva komunistické strany s hesly dalšího znárodnění průmyslu, velkoobchodu, mobilizovalo se dělnictvo a požadavkem nové pozemkové reformy se radikalizoval venkov.
Jedině v sociální demokracii skupina kolem Jaroslava Krejčího vypracovala alternativní koncept pětiletky respektující možnosti československé ekonomiky a orientující se na investice do infrastruktury a zemědělství. Nejednotné vedení sociální demokracie se za něj nepostavilo a vyústění únorové krize roku 1948 kritiky „ocelové koncepce“umlčelo, což mělo pro československou ekonomiku v budoucnu neblahé důsledky.
Kalendárium 20. února 1948