Sláva vítězům! Ale co udělat s poraženými?
Už je to skoro týden, co skončily olympijské hry v Pchjongčchangu. Je tedy nejvyšší čas se za nimi s mírným odstupem a chladnou hlavou ohlédnout. Sedm medailí pro Česko, to je pěkný počin. Není jich sice tolik jako v Soči, ale pořád jde o druhý nejlepší výsledek v historii nejen Česka, ale i Československa. Tyhle hry měly z českého pohledu několik vítězů. O těch se popsaly stovky stran, o úkazu jménem Ester Ledecká nejen v tuzemském tisku. Hry ovšem měly i poražené.
Možná není náhoda, že jde o sporty, které v historii přinesly Česku či Československu nejvíc medailových radostí. Nebudeme-li počítat hokej, kde je to vždy tak padesát na padesát, přispívala do sbírky cenných kovů dvě tradiční odvětví: běh na lyžích (14 medailí) a skoky na lyžích (7 medailí). Abychom byli přesní, je potřeba uvést, že na skokany se letos se sedmi medailemi dotáhlo rychlobruslení a biatlon, všechny však byly získány až na posledních trojích hrách pod pěti kruhy.
Před 12 lety v Turíně Kateřina Neumannová zlatem v závodě na 30 kilometrů nádherně uzavřela olympijskou kariéru. A když po zisku štafetového bronzu ve Vancouveru skončila silná generace okolo Bauera či Koukala, padlo české běžecké lyžování na dno.
Příčin se dá najít mnoho. Od chabého výběru talentů přes žabomyší války v různých zájmových skupinkách až po podmínky, v nichž většina reprezentantů trénuje. Olympiáda v Pchjongčchangu naznačila, že by se mohlo blýskat na lepší časy. Obzvláště 8. (50 km klasicky) a 9. (skiatlon) místo Martina Jakše, stejně jako sedmá příčka při týmovém sprintu jsou výsledky, které mají váhu a ve které možná ani lyžaři nedoufali. Jakšovi prospěl nový finský kouč Illka Antero Jarva, škoda, že to zřejmě pro někdejší velký talent byla poslední olympiáda.
Ani výsledky mezi ženami nejsou úplně beznadějné, byť od jedničky Petry Novákové se v běhu čekalo víc. Ale obzvlášť Kateřina Beroušková naznačila, že má potenciál, i když výkonnostní rozdíl mezi olympijským „průměrem“a špičkou v podobě norských či švédských lyžařek je propastný.
Největším poraženým české výpravy jsou bezesporu skokani na lyžích. Jestli někdy tento sport v českém podání padl na dno, bylo to v Koreji. Roman Koudelka, který už dokázal pětkrát triumfovat v závodech Světového poháru, obsadil dvakrát pětadvacáté místo. Nikdo z dalších českých skokanů se do finálové třicítky neprobojoval.
Potenciál přitom je. Již zmiňovaný Koudelka v létě při závodech Grand Prix pravidelně atakoval stupně vítězů. Viktor Polášek je juniorským mistrem světa, Vojtěch Štursa skákal v minulé sezoně coby nováček do desátého místa. Jenže teď jako by jim ujel vlak.
Kde je problém? Jak už to tak bývá, 90 procent výkonu dělá psychika. A ta česká dostala před olympiádou pořádně zabrat. Rozhovořili se o tom dva reprezentanti pro deník Sport, a i kdyby byla pravda jen třetina toho, co líčili, očekával bych okamžitou rezignaci veškerých činovníků, kteří mají se skokanskou reprezentací co do činění.
Zatímco celý skokanský svět řeší nejmodernější technologie, Češi skáčou ve sjezdařských helmách. Zatímco ostatní skokani si navléknou připravené kombinézy, čeští skokani musí sami řešit, kde má být jaké logo sponzora, a především kde jaké být nemá, neboť jim za ně hrozí diskvalifikace. Zatímco Němci a Rakušané mají týmy lidí, kteří se starají o peníze a chod mančaftu, naši činovníci seberou Koudelkovi velkou část peněz od osobního sponzora, aby mohli poslat do závodů ostatní skokany. A zatímco Janek Ledecký počítá, že jej jedna sezona dvojnásobné zlaté medailistky vyjde na tři miliony korun, čeští skokani nemají před olympiádou ani na naftu do Polska, kde by mohli trénovat, protože u nás není jediný provozuschopný velký můstek.
Dobrá zpráva na závěr: horší už to (snad) být nemůže.