Říkali si pane ministře, i když už funkci neměli
Bývalí nekomunističtí politici se po únoru 1948 v exilu scházeli, aby našli viníka. „V roce 1950 ještě doufali, že se vrátí domů,“říká historik Pavel Horák.
Dějiny píší vítězové. Tenhle případ však představuje jedinečnou výjimku. Část československých nekomunistických politiků se scházela po únorovém puči v londýnském exilu a snažila se dopátrat, kde se stala chyba. Proč komunisté v únoru 1948 tak snadno zvítězili. Z jejich pravidelných setkání na přelomu let 1949 a 1950 se dochovaly unikátní zápisy – dějiny, které psali poražení. Teď je vydává Masarykův ústav a Archiv Akademie věd. Editorsky se na knize podílel i historik Pavel Horák. To vyplývá z pozice exilu po roce 1948, v jakém byl postavení, jak vznikal a působil.
Když srovnáme tři naše exily, tak první představoval omezený okruh lidí s jasnou hierarchií, měli rozdělené role. Masaryk byl vizionář, Štefánik lev salonů a Beneš úřednický motor, a velmi dobře jim to klapalo. Druhý exil byl něco jiného – stát ve státě, kopíroval státní zřízení, měli prezidenta, vládu i ministerská auta s řidiči. A také jasného lídra. Nic z toho třetí exil po únoru 1948 neměl a neměl ani podporu krajanských komunit, která byla vždy klíčová.
Krajané už nechtěli podporovat politiky, kteří si to sami prohráli. Ochotně podporovali uprchlíky, organizovali pomoc, ale politikům, kteří byli navíc rozhádaní, už tolik pomáhat nechtěli. Evropská společnost se obávala nové války a západní vlády uznávaly pražský komunistický režim. Exilu se sice podařilo s americkou pomocí vytvořit v roce 1949 Radu svobodného Československa, ta však neměla sloužit jako náhrada státních orgánů.
Cesty byly různé. Američané v Německu nejprve koncentrovali prominentní uprchlíky do vily nedaleko Frankfurtu. Podle svědků šlo o zvláštní podívanou, když se v zahradě procházeli lidé v lyžařských úborech, protože řada z nich překonala hranice na lyžích. Začala se dělat politika, i když se ještě mísila s každodenní starostí o zubní pastu, cigarety nebo žiletky. Už tam se však zjistilo, že na směřování „zahraničního odboje“jsou velmi odlišné názory. Exil byl totiž složený ze zástupců mnoha protikomunistických stran. Nejprve museli vysvětlit, proč se na Západě ocitli. K tomu měly sloužit i londýnské schůzky zachycené v naší knize.
Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný společně s ministrem Jaroslavem Stránským. Schůzek se kromě politiků účastnili i novináři Ferdinand Peroutka či Lev Sychrava. Chtěli se dopídit toho, proč prohráli, a vytvořit o tom jednotné svědectví. Jenomže se nemohli Kancléř shodnout. Navzájem se konfrontovali a ve vášnivých diskusích otevírali témata, o kterých možná ani mluvit nechtěli.
Odehrálo se tam pár zajímavých minisoubojů. Například kancléř Smutný se tvrdě dohadoval s ministrem Stránským, jestli demise byla chyba. Smutný bránil Beneše, ostatně byl to on, kdo k prezidentovi pouštěl návštěvy a kdo mu v kritických okamžicích stál po boku. Napětí panovalo mezi národním socialistou Hubertem Ripkou a sociálním demokratem Blažejem Vilímem, mimo jiné kvůli jejich zpravodajským hrám, v nichž si v exilu konkurovali. Zajímavá je role novináře Lva Sychravy. Ten odešel do exilu pravděpodobně s vědomím a souhlasem komunistického vedení. V 50. letech se vrátil zpět do ČSR, jako jediný prominentní exulant. V diskusích se často snaží rozporovat vidění světa těch demokratů.
Ne. On pro ně nebyl téma.
Přemýšleli jsme o tom s Vilémem Prečanem mnohokrát, ale k jasné odpovědi jsme nedospěli. Jako kdyby Jan Masaryk neexistoval, asi to pro ně bylo citlivé kvůli prezentaci exilu navenek, jakékoli zpochybnění Masarykovy role by mohlo ublížit exilu jako celku. Historik