„Učitelství není pro stydlivé“

PRAHA Být učitelkou češtiny a dějepisu na druhém stupni základní školy, kdy žáci stojí na prahu puberty a spíš než hromadná a pomnožná jména je zajímají youtubeři, není úplně jednoduchá disciplína. Podle češtinářky a dějepisářky z černošické základní školy Žanety Odložilíkové ztěžují práci učitelům také někteří rodiče. Rozhodně ano. Už jako malá holka jsem měla sklony poučovat a vysvětlovat. Byla jsem hrozně upovídaná a také jsem se moc ráda předváděla. Když jsem třeba přečetla nějakou knihu, chtěla jsem se podělit se všemi kolem o její obsah, a to někdy dost urputně. A tak jsem asi jako jedna z mála učitelů měla jasno už na základce. Z devítky jsem šla na střední pedagogickou školu a po maturitě na pedák. Pravda je, že každý učitel by měl být i dobrý herec. Stoupnout si před třídu, umluvit všechny ty hodiny, a ještě být trochu zábavný, to chce pořádnou dávku teatrálních schopností. Mě ale zaujaly právě ty předměty, které pedagogická škola nabízela. Od psychologie až po hru na hudební nástroje. Byla jsem jasně humanitní typ, trochu knihomol a šprt, trochu showman. Neříkám, že je to lehké zaměstnání, ale je maximálně naplňující. Do školství člověk nepřichází ani zbohatnout, ani budovat velkou kariéru, ale může tvořit a rozvíjet sebe i své žáky, což mi dává ohromný smysl. Když se občas někde dočtu, jaké je o nás mínění ve společnosti, nebo se doslechnu, co o nás říkají někteří rodiče, je mi z toho smutno.

Myslím, že dost lidí má učitele zařazené do takové té škatulky kantorů z dob minulého režimu. Zlých, mstivých, protivných bytostí. Proto sami rodiče často podrývají naši autoritu tím, že o učitelích mluví s despektem. A když k nám nemají úctu oni, nemohou ji mít ani děti. Bohužel ano, a dalo mi dost práce přesvědčit tu maminku o tom, že je to celé trochu jinak. Učitel si opravdu nehojí na dětech nějaké své ego nebo nedejbože mindrák. Učitel je člověk, který má touhu předat dítěti to nejlepší ze sebe, ze svých vědomostí a zkušeností. Tedy dobrý učitel. A dobrý rodič by měl učitele maximálně respektovat. To je samozřejmě velmi individuální. V jedné třídě máte žáka, který hravě přečte knihu týdně, i žáka, který má problém dočíst odstavec v čítance. To samé platí o dějepisu. Některé děti si rozšiřují znalosti samy, jiné o látku neprojeví absolutně žádný zájem. Já sama jsem to ve škole měla s různými předměty různě a je to naprosto přirozené. Neustále mě něčím překvapují. Zrovna dnes za mnou přišla holčička po hodině dějepisu, kde jsme probírali Čínu a zmínili jsme se o Konfuciovi, a zeptala se mě, jestli znám knížku Sophiin svět. Já jsem v ten moment měla úplně husí kůži, protože to je moje srdcovka, ve které je pro mě obsažena celá historie filozofie. A naprosto mě šokovalo, že tuhle knížku zmíní dítě v šesté třídě. Tohle jsou moc příjemná překvapení! Určitě ano, ale není to pravidlem. Naopak mám i kamarádku, která je velice kulturně založená, navštěvuje divadlo, hodně čte a její syn prakticky vyrostl na kulturních akcích, ale sám si knihu neotevře. Ne, že by snad nechtěl, ale má technický problém. Je silný dyslektik, a tak mu to zatím dělá problém. Řekla bych, že možná ještě větší, než mnozí tuší. V každé třídě je minimálně jeden žák s nějakou specifickou poruchou, což znesnadňuje učení jak jemu, tak učiteli i zbytku třídy. Takový žák by samozřejmě potřeboval mnohem víc pozornosti Seriál Kdo učí naše děti Žaneta Odložilíková Práce, která naplňuje

a péče, než je možné mu během klasické hodiny věnovat.

Poslední dobou v tom cítím velkou bezmoc. Na jednu stranu vidím, že to dítě nelze vyčleňovat, protože když mu nejde čeština, neznamená to, že nevyniká v další oblasti. Může krásně zpívat, kreslit, mít obrovský talent na sport... Ale třeba při češtině by potřebovalo mít pro sebe samostatného učitele, který by s ním dané cvičení prošel a udržel jeho pozornost. Já ve třídě s pětadvaceti dětmi mohu jednomu z nich věnovat maximálně minutu dvě. Jinak by se mi celá hodina rozpadla. Hlavně nadhled. Když po dítěti budou vyžadovat samé jedničky, budou ho tím jen stresovat, ale k žádným lepším výsledkům to nepovede. Myslím, že by se každý individuálně měl zaměřit spíš na cestu a proces než na samotný výsledek. Nedávno jsem dávala dětem příklad s Ester Ledeckou. Ona se pokaždé snaží zajet závod co nejlépe může, a proto je vždycky skvělá. Když se pak podaří něco jako zlatá medaile, je to báječný bonus, ale není to hlavní cíl. Snaha o skvělou jízdu nemusí vždy skončit jedničkou, dvojkou, výsledek může být i horší, ale jde o to, že člověk má dobrý pocit, že udělal, co mohl. Tohle je taky poměrně tvrdý učitelský oříšek. Učitel se musí snažit být co nejvíc objektivní, a pokud není, třída mu to neodpustí. Žákům na druhém stupni připadá totiž nespravedlivé úplně všechno. S nastupující pubertou se snaží vymezit vůči autoritám, takže učitel je dost na ráně. U žáků, kteří mají potvrzení od lékaře, samozřejmě přihlížím k diagnóze, mají víc času na vypracování úkolů a podobně, ale z trojkaře jedničkáře prostě neudělám. Řekla bych, že předtím jsem je brala spíš jako partnery a kamarády. Od té doby, co mám vlastní dítě, k nim mám mnohem mateřštější vztah. Projektuji si do nich totiž vlastního syna, který jednou bude na jejich místě. Nechci, aby děti byly vystavené zbytečnému stresu, aby byly smutné, aby si vzájemně ubližovaly. Mnohem víc řeším to, jak se ve škole cítí. To může být pro učitele opět vstup na tenký led. Svým velkým zájmem o osobní život dítěte může totiž nechtěně sáhnout na bolestivé místo nebo vstoupit někam, kde nemá co dělat. Samozřejmě, že děti podstupují v životě nejrůznější zkoušky. Jejich rodiče se hádají, rozvádějí se... Učitel by měl být pozorovatelem a zasáhnout ve chvíli, kdy je potřeba, nebo vyslechnout dítě, které se mu chce samo svěřit. Zbytečně se ale babrat v rodinných záležitostech nám podle mě nepřísluší.