Školní válka o mobily

Někteří učitelé telefony nenávidějí. Jiní je hodlají zapojit do výuky

Patří mobilní telefony do školy? Málokdo má na tuto otázku rozdílnější odpovědi než – učitelé.

Pro velkou část z nich je odpovědí jednoznačné ne. Školy ve školních řádech zakazují mobilní telefony vytáhnout z aktovky, aby nerušily výuku. Někde není dovoleno používat mobil ani o přestávkách.

Jiní učitelé jsou přesvědčeni o naprostém opaku. Mobilní telefon považují za užitečnou pomůcku. Škola by podle nich neměla ignorovat, že k životu dětí zkrátka patří.

„Podle mě není otázka, zda mobilní telefony zakázat, nebo povolit, relevantní. Chceme, aby děti byly připravené vhodně ho používat v životě. Kdo je k tomu dovede? Rodiče k tomu často nemají kompetence,“říká Bořivoj Brdička z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Otázka, zda mobily zakazovat, nebo dovolit, není horké téma jen u nás. K plošnému zákazu mobilů ve školách směřuje Francie. Zákaz mobilních telefonů ve školách tam prosazuje prezident Emmanuel Macron, plní tak jeden ze svých předvolebních slibů.

Chceme, aby děti byly připravené vhodně používat telefon v životě.

V České republice má ovšem otázka mobilních telefonů ve škole jeden specifický rozměr. Vybavení českých škol výpočetní technikou je natolik slabé, že učitel, který chce v ho- dinách využívat moderní technologie, často nemá jinou možnost než se spolehnout na přístroje, které si do školy přinesou děti. A mobilní telefon vlastní na druhém stupni základní školy většina z nich.

Vybavit školy počítači se nedaří dlouhodobě, v posledním desetiletí se přitom situace ještě zhoršila. Ukazuje to zpráva České školní inspekce, která zhodnotila, jak byly školy vybaveny výpočetní technikou v minulém roce.

Konstatovala například, že školní počítačové pracovny jsou zpravidla plně vytíženy hodinami výpočetní techniky. Na to, aby si děti na školních počítačích pouštěly výukové programy například při fyzice, jim chybí kapacita.

Jak na tom školy s výpočetní technikou jsou, dobře dokládají například i údaje o tom, jak se školám daří (nebo spíše nedaří) obnovovat vybavení. V roce 2009 bylo 56 procent počítačů, na kterých ve školách děti pracovaly, starších pěti let. V loňském školním roce bylo podle údajů České školní inspekce starších pěti let už více než 88 procent počítačů určených pro děti na větších základních školách, na menších základních školách je to téměř 85 procent počítačů.

Počet škol, které nemají funkční přístup na internet, se za necelých deset let přiblížil nule. Přitom ještě v roce 2009 bylo rozumnou rychlostí připojeno pouze sedm procent škol. Děti se za tu dobu vybavily mobilními telefony, z internetového boomu ale moc nemají.

Přístup ke školní wi-fi mají podle zjištění České školní inspekce žáci jen na dvou pětinách základních škol. Na středních školách jsou ke svým studentům benevolentnější – na wi-fi mohou ve třech školách ze čtyř.

Řada rodičů i učitelů tomu tleská. Čeští patnáctiletí tráví na internetu v průměru více než čtyři hodiny denně, ve škole si učitelé stěžují, že se kvůli sociálním sítím žáci nesoustředí na učení. O videích, ve kterých hraje nedobrovolně hlavní roli učitel, ani nemluvě.

„Možná bych se přiklonila až k úplnému zákazu mobilních telefonů. Byla jsem se nedávno podívat v Anglii na škole, kde do školy s telefonem nesmějí. Bylo vidět, jak to pomohlo koncentraci při hodinách,“říká Irena Poláková, kantorka z pražského gymnázia Lauderovy školy.

Hotspot od spolužáka

Jenže zákazy mobilů a hesla na wi-fi učitele také omezují. Konkrétně možnost využít mobily nebo tablety, které s sebou děti nosí do školy, při vyučování. „Navíc je otázka, jestli zakázaný přístup na wi-fi vůbec něco řeší. Na druhém stupni mají chytré telefony prakticky všichni. Pro ty, kdo nemají zaplacená data, některý ze spolužáků, který data má, zřídí hotspot a je to,“říká Miloslav Khas, učitel na základní škole ve Staňkově na Domažlicku.

On sám patří k učitelům, kteří při vyučování využívají digitální výukové materiály. Vzhledem k tomu, že třídy v českých školách nebývají běžně vybaveny výpočetní technikou a počítačové učebny obvykle tak tak stačí pokrýt rozvrh hodin informatiky, umožňují mu to zařízení, která si do školy nosí jeho žáci.

Praxi, kdy učitel využívá k výuce internet nebo interaktivní výukové aplikace a děti k nim mají přístup přes zařízení, které do školy samy přinesou, se říká BYOD (z anglického „bring your own device“). V českých školách tento přístup příliš rozšířený není. „Řada kolegů to musí prosazovat proti kolegům, někdy i vedení školy,“říka Khas.

Limitovaný přístup ke školní wi-fi pak přináší i situace, které popisuje rodič sedmáka z Brna, který si nepřál uvést jméno. „Mobilní telefon občas děti na pokyn učitele využívají i mimo hodiny informatiky, ale jen ten, kdo má data,“vysvětluje práci s internetem při vyučování na jedné z brněnských základních škol. Wi-fi na škole je, přístup k ní ale mají pouze zaměstnanci.

Rychlý průzkum, ve kterém MF DNES oslovila 25 rodičů školních dětí, potvrdil, že je to běžná praxe. Z jejich dětí má přístup k wi-fi ve škole pouze jedna studentka střední odborné školy. Mobilní telefony a další zařízení v hodinách, kdy nemají k dispozici školní počítače, používají jen velmi výjimečně.

„Integrovat schopnost pracovat s technologiemi do výuky by měli všichni učitelé,“je přesvědčen Bořivoj Brdička z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Dlouholetý advokát digitálních forem vzdělávání je přesvědčen, že právě ve škole by se měly děti naučit to, co povětšinou neumí – totiž naučit se s digitálními zařízeními smysluplně zacházet. „Že to umějí, to je oblíbený omyl vycházející z představy digitálních domorodců. Že patří do jejich světa, neznamená, že technologiím rozumí a ovládají je,“říká Brdička.

Výklad versus technologie

K tomu podle něj současné české škole nechybí jen vhodné technické vybavení, ale i motivovaní učitelé. „Tradiční výuka je založená na předávání znalostí, dominuje frontální výklad. My víme, že tento pohled je třeba modifikovat,“říká Brdička. Poukazuje mimo jiné i na to, že využití digitálních technologií umožňuje učiteli snadno upravit výuku na míru konkrétnímu dítěti. „Bez znalostí to nejde, ale je efektivnější učit se tím, že něco dělám, než tím, že se učím nazpaměť,“dodává expert na využití technologií při výuce.

I přístup škol k mobilním telefonům nebo regulace školních wi-fi sítí je podle něj signálem toho, do jaké míry české školy využití technologií omezují na jednu hodinu informatiky týdně, kterou děti mají předepsanou v rozvrhu. Školní prostředí změně nakloněno moc není. „Moje studenty, kteří měli vůli a sílu, nenechali se odradit, prosadili si to ve škole a u kolegů v učitelském sboru a stále ještě učí, bych spočítal na prstech,“dodává s notnou dávkou skepse Brdička.