Dík, že Johana jde proti proudu
Feministkám vstup zakázán. Takovým varováním mělo nakladatelství Paseka obdařit román Johana. Stojí za ním trojice autorek Dostálová-Horáková-Scheinostová a jeho hrdinky jsou tak protivné, že čtenáři možná bude chtít knihu okamžitě odložit. Jenže to nepůjde, protože je výborně napsaná.
Johaně je jedenáct, nikdy nepoznala otce, žije s babičkou a matkou a kamarádku má jen jednu, jiné dívky se s ní přátelit nechtějí. Tak začíná vyprávění o životě jednoho z Husákových dětí, jehož dospívání i další léta formovala nově nabitá svoboda po roce 1989, neschopnost rozhodnout o svém osudu a nepřítomnost otce v rodině.
Johanin životní příběh tvoří, a do jisté míry nevědomě, právě nenaplněná touha po výraznějším mužském elementu. Doma totiž od dětství sledovala matku, která zažívala radost a štěstí, pouze byl-li po jejím boku muž. Není tedy divu, že se veškeré zásadní změny a rozhodnutí v Johanině životě, od patnácti do čtyřiceti let, točily kolem mužů. Postupem času sice přestává být naivní, vztahy vidí díky zkušenostem střízlivěji, přesto se vždy do každého vrhá s tak slepou důvěrou a nadšením, až by jí čtenář rád řekl, ať se raději zastaví. Jenže nezastaví. A to ani v pátrání po svém otci.
Výtečná antikoncepce
Nabízejí se dvě možnosti, jak na příběh reagovat: buď cítit lítost, nebo s jistou mírou odporu přijmout, že Johana, její matka i kamarádka nejsou schopné najít štěstí samy v sobě. Nebo se o to alespoň pokusit. Zvlášť pro dospívající dívky tak Pavla Horáková, Zuzana Dostálová a Alena Scheinostová napsaly jednu z nejlepších životních antikoncepcí, jakou ze současné domácí tvorby mohou dostat do ruky. Výhodou je, že je lehce stravitelná a funguje bez vedlejších účinků, což je obdivuhodné za situace, kdy za klávesnicí sedí hned tři autorky.
Stylisticky působí Johana celistvě a promyšleně, ať vystupuje jako jedenáctiletá nebo třicetiletá. Žádné výkyvy ve způsobu vyprávění čtenář nezaznamená, což příběhu jen a jen prospívá. Možná kvůli tomu autorky musely potlačit svůj tvůrčí rukopis, na druhou stranu se jim povedlo nalézt úplně nový. Takový, díky kterému by lidé zajisté rádi četli i dál. Zajímavé by pak bylo sledovat, jak by se čtenářky vyrovnaly s čistě mužským vyprávěním, kterému se v Johaně dostává trochu zkratkovitého popisu.
V dobách, kdy umění i společnost stále káže diktát emancipace za každou cenu, působí román Johana jako světlo na konci tunelu. Ano, stále ještě si někdo dovolí psát o ženách, které svůj život nemají úplně ve vlastních rukou. Za to Johaně patří dík.