Reichel: Potřebujeme dravce!
Klíčový muž zlaté éry českého hokeje se vrací k reprezentaci.
Při nedávných cestách do zámoří Robert Reichel žasl nad kosmickou rychlostí zápasů NHL. Líbilo se mu, jak Toronto, Edmonton či NY Islanders táhnou draví mladíci. A teď by jako asistent Miloše Říhy rád přenesl aspoň pár moderních prvků do reprezentace, k níž se vrací po čtrnácti letech. Kapitán zlaté generace se loučil v semifinále Světového poháru 2004, v němž Česko v Torontu podlehlo všemi hvězdami jiskřící Kanadě 3:4 v prodloužení. Ale v utkání chvílemi jasně dominovalo a na střely vyhrálo 40–24.
„Zažili jsme výjimečnou dobu, která pomalu pomíjela. Posledních šest let jsme bez medaile. Teď chceme, aby zase bylo líp,“říká.
Pamatuju si správně, že se vás soupeři tenkrát báli?
Myslím si, že z nás všichni měli respekt. Byl to pro nás bonus. Věděli jsme, že můžeme vyhrát, i když se nám zrovna nebude dařit.
Třeba semifinále proti Švédsku a finále proti Finům jste na mistrovství světa v Německu 2001 urvali vyloženě vůlí, že?
Přesně tak. Teď je rozložení sil jiné. V NHL je vidět, jak Češi zmizeli z prvních lajn, z prvních míst v bodování. Ani medaile už nesbíráme.
Chcete do národního mužstva zase napumpovat sebedůvěru?
Pokusíme se ho připravit a nabudit. Sebevědomí si musí vybudovat samo, od začátku turnaje jít za úspěchem. Na ledě budou kluci bez nás.
Reprezentaci teď na akce vyprovází pesimismus. Není zhoubné to smíření se s neblahou situací?
Naší generaci pomohl titul ze šampionátu ve Vídni 1996. Pak jsme dostali do nosu na Světovém poháru, ale poučili jsme se. Mančaft si sedal. Strašně jsme chtěli vyhrávat, což se projevilo v Naganu.
Nikdo vás nepovažoval za favority, podle jmen na soupiskách byly aspoň čtyři týmy silnější...
Jenže když se hodí puk, na ledě nejsou rozdíly mezi hráči tak obrovské. Gretzky a Lindros vydělávali v NHL o hodně víc, ale já vždycky chtěl porazit ty nejlepší. Teď taky musíme mít touhu vyhrát nad Kanem nebo McDavidem. Jo, potřebujeme štěstí a brankáře ve formě. Ale když budeme připravení a odhodlaní, můžeme dokázat leccos.
Mohl by nějaký úspěch český hokej nastartovat?
Samozřejmě. Za nás taky byla nejdřív špatná doba a my jsme to otočili. Ve Vídni jsme získali titul po jedenácti letech. Pak následovalo Nagano. A najednou se všechno změnilo. Přicházely nabídky z NHL, ostatní z nás začali mít vítr.
Lákalo vás zpátky k repre i pomyšlení, že by se mohly vrátit zlaté časy?
Pamatuju si, jak je těžké vybojovat zlato. Jako hráč jsem si všechno prožil. Uvědomuju si, že se konkurence zvedla. Nečeká nás nic jednoduchého. Ale věřím, že se nároďák zvedne, a rád bych k tomu přispěl.
Už vás nebavilo žít bez hokejové rutiny, cestovat s rodinou, dohlížet na syna Kristiana v Kanadě?
Rok volna byl zajímavý. Po šíleně dlouhé době jsem žil jinak. Ale hokej jsem neopustil. Naopak jsem viděl věci, ke kterým bych se jinak nedostal. Na cestách za Kristianem jsem viděl zápasy NHL, tréninky Edmonton Oilers i Calgary Flames. V lecčems mi to otevřelo oči.
V čem například?
Líbí se mi, jak se v NHL nebojí nasazovat mladé hráče do hlavních rolí. Překvapil mě třeba Barzal z Islanders, byl lepší než kapitán Tavares. V kabině i na ledě potřebujete zkušenější borce, aby se bažanti měli od koho učit. Ale proč je nenechat tým táhnout, když jsou nejlepší?
Zato v Česku se sází na jistotu, na mazáky. Junioři sedí. Proč?
Trenéři se bojí o místo. Aby je klub nevyhodil, radši dají do sestavy starší chlapy. Prý neudělají tolik chyb. Jenže ani veteráni nehrajou bez chyb. A mladí vám přinesou do hry energii, dovolí si víc s pukem.
Pomohla by koučům větší důvěra od vedení klubů?
Chápu, že majitelé chtějí za své peníze výsledky. Ale není rozumné pořád točit trenéry. Problém kolikrát není v nich. Když budou šéfové trpělivější, všem se to vrátí. Draví kluci osvěží extraligu i nároďáky.
Čerstvě dozrávají Nečas, Chytil, Zadina, Kaut... Chystáte se využít novou vlnku nadějí?
Pár talentů vyplavalo. Kdyby kluby změnily přístup, nebavili bychom se o jednotlivcích, ale o dvaceti hráčích, kteří za pět let potáhnou reprezentaci. Jen do ní musíme ty kluky nalákat, aby ji měli jako nejvyšší metu – jako jsme to kdysi brali my.
Najdete společnou řeč s Říhou, který v NHL nikdy nepůsobil? Věříte, že vám to bude klapat?
Věřím. Oba si rádi povíme svůj názor. A je lepší si ho říct přímo do očí než se pomlouvat za rohem.
Nepřipomíná vám svou povahou i postavou Ivana Hlinku?
Trochu. A taky Petra Svobodu z Edmontonu. Ten mi léta dělal agenta.
Už jste se pustili do práce?
Dali jsme dohromady program, naplánovali na srpen soustředění. Psali jsme si jména, která připadají v úvahu. V sezoně mě mezi turnaji čeká sledování hráčů v Česku i v cizině.
Dohlédnete zase na syna Kristiana, který by rád pokročil z juniorské WHL k profíkům v AHL?
S nějakou cestou do Kanady počítám, ale o Kristiana se nemusím starat. Řeč umí dokonale. Osamostatnil se. Zápasy budu sledovat přes internet. A pokud se naskytne příležitost, zastavím se za ním ve Winnipegu, kde by měl hrát za farmu Jets.
Zaskočilo vás, že si ho ani tentokrát nevybrali v draftu NHL?
Kristian byl zklamaný. Ale jako volný hráč se mohl sám rozhodovat, protože ho hned po draftu zvalo na kemp asi deset týmů. Ve Winnipegu už byl na nováčkovském kempu loni, líbilo se mu tam. Navíc mu rovnou nabídl kontrakt do AHL.
Jsou farmy cosi podřadného?
Ne. V minulosti si jimi prošli Ručinský, Beránek, Sýkora, Eliáš, Plekanec, Pastrňák... Pro Kristiana je to další úroveň, o krok se přiblíží splnění snu. Když se mu bude dařit, dveře do NHL se mu otevřou.
Vábí vás představa, že byste se potkali v reprezentačním áčku?
O tom nepřemýšlím. Ale kdyby měl výkonnost, ať v nároďáku je. Musíme brát nejlepší hráče, ať si lidi říkají, co chtějí. Na jméně nezáleží.