Tělocvik je na odpis a děti ho bojkotují
V českých školách přibývá dětí osvobozených z tělocviku, mladí se málo hýbou, jsou neobratní a tloustnou, říká expert z olomoucké univerzity.
Alespoň hodinu pohybu denně! nabádají nás lékaři. V prostředí českých škol jsou to dvě vyučovací hodiny týdně, což znamená po odečtení prostojů žalostných 30 minut opravdové aktivity. A i to je pro někoho moc, a tak si raději „zařídí“osvobození z tělocviku. „Stává se z toho bohužel trend,“říká odborný asistent z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého Ondřej Ješina.
Je konec školního roku, rozdávají se vysvědčení. Kolik dětí a studentů bude mít v kolonce tělesná výchova napsáno „neklasifikován“?
Celostátně jednotky procent, ale objevují se obory či třídy, kde je to dokonce i 20 procent. Na středních školách je to horší než na základních, kde je to zase výraznější na druhém stupni.
Čím starší děti, tím častější je uvolňování z tělocviku?
Ano. A na vysokých školách se po revoluci zrušil jako povinný předmět, tak se s ním student nemusí potkat.
Dá se říct, že zažíváme epidemii „ulejvání se“z tělocviku? Proč?
Školy říkají, že to je tím, jak se změnila doba, že děti jsou lenivější, mají jiné aktivity.
Neříkáte to úplně přesvědčivě, vy tomu nevěříte?
Realita je trochu jiná. Na prvním stupni je tělesná výchova víc hravá, na druhém stupni už je zaměřena výkonnostně a na střední škole se tělocvik považuje za něco podřadného, protože se z něj nematuruje. A jako k podřadnému předmětu se k němu přistupuje. Jakmile se objeví problém, automaticky se z něj uvolňuje, protože to nikoho nebolí. Jednodušší je žáka uvolnit než se s ním dohadovat, jestli může dělat kotoul.
Vyžadují osvobozování často rodiče?
Ano. Představte si obézní rodiče, které tělocvik nikdy nebavil, protože byl zaměřený na výkon, navíc spojený s ponižováním typu „hejbej se, ty čuně tlustý!“. Takže mají traumatické vzpomínky a logicky před tím chtějí ochránit děti.
Přitom sportování je v Česku v módě, kdekdo běhá, jezdí na kole, cizinci nás vnímají jako sportovní národ. Proč je to u dětí naopak?
Souhlasím, že jsme národem sportovců, lezeme po horách, když potkáte v Evropě nějakého cyklistu, tak je to skoro vždycky Čech nebo Slovák. Ten problém je generační. U dětí vše ukazuje na regres! Vývojové tendence ohledně pohybu a obezity se stále zhoršují.
Proč? Odkud se bere ten fenomén, že půlka třídy necvičí? Není to móda?
Začne to tím, že dovolíte, aby se tělocviku někdo vyhýbal. Ale pořád mluvíme o výjimce. Jakmile ovšem překročíte určitou hranici, nastane zlom a stane se z toho trend. A to se právě stalo.
Napadá mě, že další na řadě bude matematika, tu také leckdo nerad.
To se klidně může stát. Půjdete za psychiatrem, který napíše, že jste stresovaný z matematiky. Spis dostane pediatr a navrhne uvolnění. A je to. Hranice se prolomí a bude z toho lavina.
Teď si trochu děláme legraci, ale představte si, že za pár let přijde do školy žák osvobozený ze všech předmětů, sedne si na chodbu, počká na konec vyučování a půjde domů.
Jak říká Malý princ, baobaby by se měly kácet dřív, než prorostou planetu. Když přijmeme tezi, že povinné předměty nejsou povinné, skutečně může dojít až k extrémům. Přitom psychomotorický vývoj je předpokladem pro psychický vývoj. Jak se naučíte adaptovat či chápat sociální vztahy, když se s tím ve škole nepotkáte? V dějepise posloucháte učitele a pak to musíte přeříkat. Rozhodně nedochází k žádné interakci. Takže kde to získáte? Jedině v tělocviku, je to jeden z mála a možná jediný takový předmět. A co my? Vytvoříme atmosféru, že ani několik minut pohybu není nutných. Hlavně aby se někdo nezapotil či nezadýchal, vždyť to trochu bolí!
Na druhou stranu, nepochybně existují vážné důvody pro uvolnění z tělocviku, ne?
Samozřejmě, nejsme fanatici. Když máte dítě s onkologickým onemocněním ve fázi intenzivní léčby, tak se asi nebudeme bavit o tělesné výchově. Ale zase: když se děti po léčbě vracejí, tak dostanou automaticky doporučení, aby necvičili. Přitom potřebují pravý opak, hýbat se. Odborníci na onkologii vám řeknou, že zakázat jim tělocvik je zločin na těch dětech.
Až bude dnešním dětem třicet, budou mít ještě šanci, až budou chtít sportovat? Dá se ztráta dohnat?
V dětství máte senzitivní období, kdy můžete rozvíjet pohybové schopnosti, koordinaci, propojení jemné a hrubé motoriky, odhad vzdálenosti, prostorovou orientaci. Když to promeškáte, už nikdy nedosáhnete úrovně, kterou jste měl biologicky danou. Je to podobné, jako když se ve čtyřiceti začnete učit cizí jazyk. Promeškání senzitivního období je fatální a už se moc nedá vrátit.
Jaký další dopad hrozí?
Dáváte špatný signál ostatním spolužákům. Jakmile máme nějaký problém, tak se mu vyhneme. Péťa, Pavlínka, Karel – nemusí cvičit. Nejenže nemusí, oni dokonce nesmějí! Napsal to pan doktor!
Teď to házíme všechno na lékaře, ale to asi není fér.
Je to trochu alibismus škol. Co máme dělat, když to potvrdí lékař? Jenže podle školského zákona sice posudek dává doktor, ale o uvolnění rozhoduje ředitel.
Neříkejte mi, že byste šel proti posudku lékaře. To byste si jako ředitel vzal na triko?
Jo, já bych si troufl. Víte jak? Nespokojil bych se s tím, že pediatr napíše, že dítě nemůže cvičit. Chtěl bych po něm, aby přesně určil, co nemůže dělat, a co naopak může. Navíc tady máme dva fenomény, které jdou přímo proti sobě: inkluzi a uvolňování z tělocviku. Na jedné straně se volá po začleňování, ale z druhé strany vyčleňujeme? Přesně tak! Vezměte si dyslektika, tomu v češtině upravíte diktát, aby nebyl znevýhodněn. Ale když máme obézní děcko, které nesmí dělat tvrdé doskoky, protože mu to ničí klouby, tak místo abychom upravili cviky, tak ho radši uvolníme z tělesné výchovy. Takže v jiných předmětech se hledají cesty, ale v tělocviku bohužel ne.
To je jako Hlava XXII: děti mají málo pohybu, takže přiberou. Aby zhubly, měly by se hýbat, ale to jim zakážeme, protože pohyb škodí?
Je to zvláštní, ale je to tak. Hodně se zneužívá vyhláška, kde je hodně dlouhý seznam diagnóz, které umožňují uvolnění z tělocviku. Je sice z roku 2013, ale tehdy se jen aktualizoval seznam někdy z roku 1963. Je tam kromě obezity třeba alergie nebo vysoký tlak. Další paradox je, že školský zákon, který tak trochu navádí ke zbytečnému uvolňování z tělocviku, nařizuje školám, aby dohlížely na pozitivní fyziologický a sociální vývoj žáka. Myslím, že nejsem jediný v Česku, kdo zpochybňuje, že se to dodržuje. To přece nejde bez toho, abychom žáka naučili se hýbat a mít to rád. Nezáleží až tolik na výkonech a kondici. Za třicet minut týdně stejně žádnou kondici nezískáte.
Proč říkáte třicet minut? Myslel jsem, že jsou povinné dvě vyučovací hodiny týdně?
Kolegové dělali šetření, při kterém snímali střední a vyšší intenzitu pohybové aktivity při hodině. Zjistili, že spousta času se stráví různými nástupy, přemisťováním do tělocvičny, převlékáním. Stačí špatná organizace, představte si situaci, kdy jeden cvičí na hrazdě a dvacet ostatních čeká, takže poměr zatížení a odpočinku je v tu chvíli jedna ku dvaceti. No a zjistilo se, že opravdový pohyb zabere jen patnáct minut v hodině, tedy třicet minut týdně. A to nepočítám prázdniny nebo to, že tělocvik často odpadne. Lékaři volají po hodině pohybu denně, ale děti mají sotva pár minut, ze kterých se navíc ještě snaží ulejt.
To jste mi nahrál, s tím ulejváním. Asi se shodneme, že typická hodina tělocviku nebude vrcholem zábavy. Můžeme se divit dětem, že se mu vyhýbají? Olympijský výbor dělal průzkum mezi 80 000 dětmi a tělocvik skončil jako třetí nejméně oblíbený předmět.
To je začarovaný kruh. Tělesná výchova je na okraji zájmu a klidně se stane, že je z tělocviku omluven vrcholový sportovec, aby se nezranil s nějakým pologramotným tělocvikářem. Některé školy to mají těžké, třeba ani nemají tělocvičnu a cvičí se na chodbách, umíte si to představit? Nebo se odsunou stoly na stranu a probíhá to ve třídě!
Co udělat, aby se situace zlepšila?
Zasloužilo by si to úplnou změnu paradigmatu, abychom nedopadli jako v Jihoafrické republice. Tam zrušili povinný tělocvik, ale brzy došlo k obrovskému nárůstu zdravotních problémů a museli ho zase rychle zavést. U nás se debatuje, jestli by se neměla přidat třetí hodina. Jenže v současné podobě by to znamenalo, že místo dvou hodin budeme dělat blbě tři.
A jak to tedy dělat správně?
Zaprvé zrušit uvolňování z tělesné výchovy, a to hned. Zadruhé změnit myšlení z negativního, proč něco nejde, na pozitivní. Za další, zřízení nějaké metodické pozice v poradenských centrech, které by řešilo, jak skloubit pohyb a například obezitu či astma. Dále by pomohlo, kdyby všechny vysokoškolské obory, které vychovávají učitele tělesné výchovy, musely mít předměty připravující je na to, jak to dělat pro děti, které to nebaví nebo jsou obézní. Potom by prospělo mít na ministerstvu školství někoho, kdo se zabývá životním stylem a pohybovými aktivitami dětí. Máme odbor sportu, ale ani jediného člověka, který by řešil tělesnou výchovu. A nakonec by to chtělo celospolečenskou osvětu, aby rodiče věděli, jak svým dětem škodí, když je omlouvají z tělocviku.
Jak zařídit, aby tělocvik nebyl tak neoblíbený?
Pohyb je nástroj ke zlepšení kvality života. Existuje dotazníkové šetření, které pracuje s emocemi. Ptali se dětí, jestli měly dobrý pocit z pohybu. Divil byste se, kolik dětí tu otázku vůbec nechápalo. Ptaly se: Pane učiteli, co to je dobrý pocit z pohybu? A v tom je problém. Ony jsou vedeny k tomu, aby něco uběhly. To bych změnil, vykašlal bych se na hodnocení podle naměřeného času, na výkonnostní pojetí. Výkon by měl být jen motivačním prostředkem, nikoliv cílem. Někdy se z legrace ptám tělocvikářů: To jste tolik let studovali na vysoké škole, abyste uměli mačkat stopky a měřit pásmem? To jste se pěkně degradovali. Nechal bych výkony na sportovní kroužky a tělocvik zařídil prožitkově. To by bylo ideální.