Existuje třetí cesta brexitu?

Britská premiérka Theresa Mayová přišla se střední variantou brexitu, která vyvolala vlnu demisí zastánců tvrdého přístupu. Neuvědomuje si však, že jen stojí na okraji evropské propasti.

Znešťastného ročního vyjednávání britské premiérky Theresy Mayové o brexitu se dalo soudit, že pokud nezíská co nejlepší podmínky, tak vystoupí z EU bez smlouvy a s evropským jednotným trhem bude obchodovat za běžných, ovšem méně výhodných pravidel jako Kanada či USA.

Mayová mnohokrát zopakovala, že je lepší nedohoda než dohoda špatná. Jako většina Angličanů však pragmaticky předpokládala, že je v zájmu obou stran vyjednat kompromisní model soužití, který by oba partnery v Evropě co nejméně poškodil. Nelze srovnávat, ale i pro Francii a Německo je Británie největším exportním trhem a k tomu s velkým přebytkem.

Premiérka vycházela z jednoznačného výroku britského referenda. Brexit je brexit – znamená vystoupit ze společného trhu i celní unie, zbavit se nadvlády EU nad britským parlamentem, vést svobodnou daňovou politiku a mít pod kontrolou hranice evidentně přelidněného království. Jedním slovem návrat ke státní suverenitě.

Kdo ovšem sledoval bruselská jednání, viděl, že šlo jen o šarádu, nikoli o hledání kompromisu s anglickou představou obchodní svobody a přístupu na evropský trh. Nomenklaturní vyjednávači Unie zaujímají od počátku neměnnou ideologickou pozici a jsou ztělesněním budovatelského projektu nadřazeného ekonomickému uvažování. Žádný model budoucího soužití nenavrhují, pouze imperiálně požadují nebo odmítají. Nechápající Brity zatlačili do podřízeného postavení a ti, protože chtěli v jednání pokračovat, byli nuceni všechny požadavky uznat.

Jeden se však ukázal být velice zrádným. V součinnosti s irskou vládou, jež má členské právo veta, totiž Brusel trvá na udržení „neviditelné“státní hranice Irska a Severního Irska, která vznikla v zájmu vyjednání míru mezi loajalisty a republikány. A to předpokládá nejen společný vnitřní trh, ale i neomezený pohyb osob tak jako dosud. Theresa Mayová unijní požadavek právem nazvala ohrožením konstituční integrity Spojeného království. V podstatě totiž vylučuje jakýkoliv model, jenž by nebyl formou vazalského statutu, jaký má Švýcarsko nebo Norsko.

Po dlouhém hledání třetí cesty mezi nezávislostí a podřízeností Bruselu proto přišla premiérka Mayová se šalamounským návrhem na ukončení patového jednání, který předjednala s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

Mayová předložila Bruselu návrh v podobě jakési „společné knihy tržních pravidel, přátelský obchodní model, jenž umožní plynulý (bezhraniční) obchod“. O nových regulacích má rozhodovat vzájemně britský parlament s EU. „Nebudeme pod vládou Evropského soudního dvora a ani platit ohromné roční příspěvky do unijního rozpočtu, prohlásila slavnostně premiérka, a „sami si budeme vyjednávat volný obchod se světem“.

Houbeles, namítl později vyjednavač o brexitu David Davies, suverenita je suverenita. Při uzavírání smluv s třetí stranou se nesmíme nechat omezovat režimy netarifních zábran Unie. Američané mají kupříkladu zájem o export zemědělské produkce, což by EU Británii neumožnila.

Některé své ministry premiérka svým návrhem dost nepříjemně překvapila. Její „obhajoba“ve venkovské vládní vile, kam své kabinetní kolegy pozvala, připomínala scénku se sirem Humphreym ze slavné komedie Ano, pane premiére.

Dva z nich, exponovaní funkcí vyjednávačů o brexitu včetně Davida Daviese, do dvou dnů podali demisi a ministrovi zahraničních věcí Borisu Johnsonovi, známému svým nekompromisním postojem, nezbylo než se k nim přidat. Většina „brexitářů“však vládu neopustila a vyčkává, co nastane, zřejmě tuší, že návrh Mayové nebude přijat.

Zastánci konzervativní pravice a média okamžitě spustili palbu, obvinili Mayovou ze zrady voličů a volají po nové volbě stranického lídra. Nemají však dostatečný počet poslanců, aby ji vyvolali. Levicoví komentátoři naopak vyjadřovali zadostiučinění, že premiérka přišla k rozumu. Vůdce labouristů Jeremy Corbyn uznal britské setrvání v celní unii s EU už někdy na jaře.

O tom, že se kabinet pomalu posouvá k tzv. měkkému, tedy čistě formálnímu brexitu, kdy nečlen Unie o ničem nerozhoduje, ale za přístup na společný trh všechno přijímá, se ví už dlouho. Vždyť většina poslanců ani politické a obchodní elity si konzervativní revoluci za nezávislost nepřály. Sama Mayová se krachu vyjednávání děsí.

Přesto je možná paradoxně na pořadu dne. I kvůli nekompromisní ideologické zaťatosti vyjednávačů z Bruselu, kteří vyžadují za přístup k jednotnému trhu velké peníze a volnou migraci za prací.

Angličané pořád podceňují ideologii a viní svou rozpolcenou vládu ze slabosti a neschopnosti razantně vyjednávat. To je sice pravda, ale nechápou, že žádný tvrdý postoj unijní fanatiky neobměkčí. Ti jsou připraveni Velkou Británii i sebe hospodářsky poškodit, doufají však, že londýnská vláda své voliče zradí, což se považuje v kontinentální Evropě za politickou šikovnost.

Britské politiky zkrátka čekají horké dny. Parlament naprostou většinou schválil závazné referendum, a pokusí-li se voliče oblafnout, ještě víc prohloubí příkop mezi politickou třídou a voliči brexitu.

A Evropská unie? Ta by dnes bez vlády nad trhem a celním kartelem ztratila svou politickou moc. Budovatelská víra v politicky sjednocenou Evropu vymírá.

Většina „brexitářů“vládu neopustila, protože zřejmě tuší, že návrh Mayové nebude přijat.