Sucho všechny štve. A tím to zatím i končí

Dnes Prague Edition - - Názory -

Je to už 21 let, co Moravu a Slezsko v červenci zasáhly obří povodně. Následovaly měsíce rychlého odhodlání, kdy bylo všem jasné, že musí okamžitě vzniknout protipovodňové zábrany, a pak roky víry v to, že u řek skutečně proti velké vodě něco vznikne. Ve velké části případů k tomu i skutečně došlo, byť to nebylo hned, v jiné velké části se handrkovali o pozemky či o podobu protizáplavových opatření, někde nebyly peníze, někde se začalo stavět nedávno a někde se ještě nestaví nic.

Po jednadvaceti letech se zároveň řeší zcela jiný problém. Vody není hodně, ale málo. Lépe řečeno – je sucho. Ne že by Česku nehrozily povodně, ty se mohou přihnat kdykoliv, hlavně ty rychlé lokální, ale potíží číslo jedna dnes nejsou vysoké hladiny řek, ale nízké. Krajina je k tomu vyprahlá, přehřívá se, nemá se z ní co odpařovat, a když se z krajiny nic neodpařuje, tak podle jednoduché logiky do ní nazpátek jen tak lehce něco zase nespadne. Plus když už něco spadne, tak celá průtrž mračen z krajiny zase během menší či větší chvilky hezky odteče.

Podle odborníků se v Česku sice změnilo proudění větrů, kdy místo těch západních, které byly plné vody, k nám nyní stále více vanou větry od jihu – tedy teplé a bez vláhy. Zbytek je ale lidská práce. Vše začíná u obyčejného slova transpirace. Přírodovědec Jan Pokorný v nedávném rozhovoru pro MF DNES přiznal, že spousta lidí neví, co to vlastně je. Tak tedy: „Je to základní klimatizační efekt rostlin, stromů, lesů. Stromy pohlcují sluneční energii a pomalu produkují vodní páru. Tím ochlazují prostředí. Pro klima je zásadní přechod mezi vodou a vodní párou, která v noci vystoupá do výšky, ochladí se a zkondenzuje a zase spadne dolů. Jenže když les nahradíme polem, schopnost pohlcování energie se snižuje. Pole se oteplí a nad nimi vznikají víry teplého vzduchu, které navíc odhánějí mraky. Pokud schopnost krajiny pohlcovat teplo narušíme, stane se to, že od sebe později začne mraky vlastně odhánět a pořád dále vysychá.“K tomu teplu – suchá krajina jej neposílá do atmosféry trochu, ale hodně – jen v Česku denně mnohonásobně více, než kolik vyprodukují desítky elektráren.

Českou krajinu neutváří nikdo jiný než český člověk. Krom toho, že přírodu tvoří nekonečné a souvislé hektary polí, tak z ní také mizí tůně, mokřady, rybníky. V Třanovicích na Frýdecko-Místecku nedávno obnovili tři. Tři rybníky, které na území obce kdysi byly, ale v minulosti vyschly. „Obnovili jsme je při pozemkových úpravách. Dotace nám pokryly sto procent nákladů,“řekl starosta obce Jan Tomiczek s tím, že úpravy se okamžitě projevily na obecním klimatu – z rybníků se odpařuje voda, ubylo prašnosti a vzduch je i v horku snesitelnější. „Kdyby tady byly dostatečné vodní plochy, voda by se z nich odpařovala, ve vyšších vrstvách kondenzovala, čili transportovala tam teplo z přehřáté oblasti v podstatě jako chladič v autě. Ten, když z něj voda vyteče, taky zkolabuje,“tvrdí hydrolog Michal Kravčík.

Problém je, že se suchem válčí každý po svém a podle toho, jestli chce. Žádná velká společná koncepce není. A o programy, které se proti suchu vypisují, se obce zrovna nehlásí. Ministerstva přiznávají, že zájem je spíše podprůměrný. Byť je to možná dáno složitou administrativou, tento stav je tristní. K tomu si musíme přičíst, že sucho se nepromění ve vlhko lusknutím prstů. Až se těmi prsty luskne, tak teprve začnou roky nápadů, víry, handrkování o pozemky, hledání peněz... tak jako po povodních. Kolik že to je let, dvacet jedna?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.