Jak je to opravdu s polskými soudy
Polský případ justičních změn je příkladem pořekadla: „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.“Polsko se však nechce sklonit.
Vyčítán je mu systém, kdy ministr spravedlnosti je generálním prokurátorem. Zamlčuje se však, že polská vláda obnovila systém, který platil až do roku 2010 dle amerického vzoru, kde je ministr spravedlnosti generálním prokurátorem. Vychází se z logiky, že prokuratura či státní zastupitelství mají zastupovat zájem státu a tento zájem státu má základ v principu, že zdrojem moci v demokratickém státě je lid. Proto má být generální prokurátor navázán na vládu vzešlou z voleb tak, že jde o ministra spravedlnosti nebo jako například v Irsku, kde platí, že nejvyšší státní zástupce rezignuje po parlamentních volbách, aby si nová vláda mohla zvolit osobu, které důvěřuje. Tento model je v Polsku kritizován. V USA nevadí.
Dále se kritizuje, že zanikla funkce předsedkyni polského Nejvyššího soudu Malgorzaty Gersdorfové, narozené 1952. Aby byl někdo předsedou soudu, musí být soudcem. V Polsku je věk pro zánik funkce soudce 65 let. Pokud je předseda soudu jmenován na určité funkční období, ale během něho dosáhne důchodového věku, končí. Například předseda Nejvyššího správního soudu v Brně má funkční období 10 let, pokud by byl tento rok jmenován do funkce uvažovaný kandidát Michal Mazanec, bude předsedou jen 3 roky, protože dosáhne věku 70 let. Směšně působí ti, kteří určitý princip kritizuji v Polsku a u nás jim stejný nevadí. Věk pro zánik funkce soudce je u nás 70 let a v Polsku nižší, ale každý stát si jej určuje sám.
Neobjektivitu kritiky Polska dokresluje situace okolo jeho Ústavního tribunálu. Dřívější předseda polského Ústavního tribunálu Andrzej Rzepliński zvolený za Občanskou platformu se aktivně podílel v roce 2015 na přijetí nového zákona o Ústavním soudu v době, kdy bylo jasné, že Občanská platforma prohraje volby prezidentské i parlamentní. Proto nový zákon umožnil starému parlamentu volbu soudců i za soudce, jejichž funkční období mělo skončit až po nových parlamentních volbách. Šlo o zjevné zneužití moci, kdy si dosluhující parlamentní většina chtěla zachovat moc justiční, když už věděla, že u voličů prohrála. Proti tomu se postavil prezident, který odmítl přijmout slib takto zvolených kandidátů. Přijal pak slib nově zvolených ústavních soudců po parlamentních volbách. Bývalý předseda jim dal kanceláře a plat, ale nepřihlížel k jejich hlasům při rozhodování. Navíc odmítl respektovat, že při rozhodování Ústavního tribunálu o zrušení zákona musí být přítomno 13 členů, a nechal jednat soud i za přítomnosti menšího počtu. Proto vláda odmítla akceptovat rozhodnutí neusnášeníschopného Ústavního tribunálu. Po skončení funkčního období Rzeplińského Ústavní tribunál respektuje pravidla pro své jednání a vláda respektuje jeho rozhodnutí.
V Polsku, na rozdíl od Španělska, nejsou političtí vězni a na rozdíl od nás se zde dodržuje ústava. U nás a ne v Polsku docházelo k manipulaci s trestním řízením, kdy si vrchní státní zastupitelství vybírala, které vhodné soudy rozhodnou o vazbách a odposleších. I zde platí biblické: „Nevidí trám v oku svém, ale snítku v oku bratra svého ano.“