Vondruškova zpráva o stavu světa
Proč se honit za vyšším HDP, větší spotřebou? Proč se přejídat a plundrovat krajinu? Ať je nás raději méně, ale lidí skromnějších, pracovitějších, tolerantnějších a oddanějších téhle zemi.
Naše společnost nevzkvétá. Ano, jsem tak neomalený, že si beru do úst slavný výrok Václava Havla, protože ona to byla pravda tehdy stejně jako dneska. Za komunismu nás Rudé právo informovalo o úspěších budování socialismu. Dnes nás rozmanití komentátoři ohromují úspěchy při budování rozvinuté evropskounijní společnosti. Neustále čtu, jak roste výkonnost naší ekonomiky a jak se zvyšuje blahobyt. Problém statistiky je, že sleduje pouze to, co se aktuálně hodí. A s čísly se dá při jejich interpretaci neuvěřitelně kouzlit. Navíc nevystihují skutečnou kvalitu našich pocitů a starostí.
Problém toho, co nás trápí, se dá nahlížet z různých úhlů pohledu. Každý by určitě dokázal na místě říci, co se mu na dnešku líbí a co nelíbí. A asi bychom se v našich pohledech nesmírně lišili. Jenže cestu k nápravě můžeme hledat jen tehdy, pokud se dokážeme sjednotit na tom, co by se mělo zlepšit. A to znamená povznést se nad malicherné hádky o marginálie a přemýšlet o něco koncepčněji, než jsou naivní nápady, že dosáhneme štěstí, pokud se zubatá s kosou zastaví na Hradě nebo pokud potrestáme všechny, kdo nemyslí vlastenecky, či naopak panevropsky, vyberte si podle naturelu. Podobné nápady nás snad ani nejsou hodny, i když připouštím, že politický bulvár je stejně lákavý a výživný jako ten společenský.
Pozor na překotné změny
Pokud bychom však chtěli uvažovat seriózně a v širších dimenzích budoucnosti, pak bychom si měli začít klást koncepční otázky a podle nich modifikovat nejen vlastní konání, ale hlavně jednání celé naší civilizace. Takových otázek existuje jistě více, ale abychom nechytali mnoho zajíců najednou, zastavme se u pojmu růst.
Celé moderní myšlení a jednání dnes determinuje představa, že je nezbytné neustále expandovat, zvyšovat HDP, prohlubovat demokracii, rozšiřovat lidská práva, zvětšovat počet obyvatel, stavět vyšší domy, modernizovat výrobu i domácnosti, neustále aktualizovat internetové a jiné systémy, chrlit stovky zákonů, předpisů, vyhlášek a formulářů, rozšiřovat úřady, předělávat systém vzdělávání a vlastně celého člověka. Stále vpřed, zpátky ni krok!
Lidé v minulosti samozřejmě také jednali tak, aby se věci kolem nich měnily, jenže nikdy překotně a vždycky s rozmyslem. Ctili v první řadě tradici, a co jí odporovalo, k tomu byli ostražití a většinou odmítaví. Tradice, prověřená zkušenostmi předků, byla obecnou normou a korigovala nápady, které by nemusely dopadnout dobře, chránila před blouznivci a politickými kutily. Než riskovat nejistý zisk, raději zůstat u toho, co funguje dobře.
Abychom se dokázali vcítit do myšlení generací našich předků, je třeba vnímat, jak se dívali na pokrok jako takový. O myšlení středověkých lidí se obrazně říká, že kráčeli vpřed s hlavou otočenou dozadu. Jejich pohled na běh světa determinoval fakt, že vše důležité se již odehrálo.
Kristus se obětoval, aby spasil ty, kdo v něj věří. Ničeho většího a významnějšího dosáhnout nelze. Úctu k minulosti podporovala představa, že kdysi bylo lépe (lidé žili v ráji, ale byli vyhnáni). Od antiky se lidé dívali na minulost s jistým sentimentem, a proto se nehnali překotně „vpřed“.
Proč se honit za HDP
Ekonom a filozof Max Weber klade vznik kapitalismu a obecně společenské dravosti do přímé souvislosti s protestantismem. Od konce 15. století spolu s teologickou reformou kráčela Evropou ruku v ruce i reforma sociální a právě ta fatálně devastovala tradiční vazby a svět individuálních představ a hodnot.
Mírou života se stala ekonomická výkonnost, protože smyslem výroby už nebylo jen zajistit nezbytné potřeby lidí k oslavě Boží, ale v první řadě co nejvíce vydělat. Tenhle cíl postupně zatlačil všechny ostatní a dnes je alfou a omegou veškerého dění. Mantru představuje zvyšování výroby a příjmů do státního rozpočtu. Jakmile HDP klesne o půl procenta, národohospodáři šílí a komentátoři si rvou vlasy zoufalstvím. Prostý člověk to ovšem vůbec nezaznamená.
Podivná představa, že musíme stále bytnět, se přenesla i do představ demografických. Ovšem tady, ó hrůza, registrujeme už řadu let pokles porodnosti (s výjimkou rodin muslimů a nepřizpůsobivých – tak to uvádí analýza britských a německých vědců). Proto se začalo v politických kruzích prodchnutých láskou a pravdou jásat, že příchodem migrantů zacelíme tuto demografickou trhlinu. Po třech letech se ukazuje, že to asi nepůjde.
Většina příchozích neumí pracovat a ani nechce, a jejich cílem je žít především z dávek na integraci (oficiální zpráva jedné z frakcí německé CDU-CSU). Všechno to jsou informace z otevřených zdrojů a rozhodně seriózních, žádné pokoutné řeči xenofobů u piva (v případě Putinových agentů u vodky).
Jediní pracovníci ze zahraničí, s nimiž podstatné problémy nejsou, jsou dělníci ze zemí, které s námi mají blízké kulturní tradice a nejsou nábožensky teokratické. Z dogmatických důvodů jsou však firmám kladeny překážky, aby si takové pracovníky opatřovaly. Především kvůli obavám odborů, že budou pracovat za méně než zaměstnanci domácí. Takže pokud naši lidé chtějí odejít v rámci volného pracovního trhu na Západ a tam si vydělávat víc než doma, je to demokratická hodnota.
Pokud k nám však přicházejí cizinci, aby si vydělávali víc než doma, je to sociálně nepřijatelné. Ti, kteří přicházejí a chtějí pracovat, nedostanou kromě mzdy nic, a ještě se jim kladou do cesty překážky, ti, kteří pracovat nechtějí, se sem zvou a dostávají různé výhody a podpory, a to i když tu pobývají nelegálně. Jak vidno, neměří se všem stejným metrem.
Populace nemusí pořád růst
Politici napříč Evropou se v poslední době bujaře zabývají tím, jak motivovat migranty, aby začali pracovat. Nikdo si totiž neumí představit, co se stane, až začne evropská populace výrazně klesat. Politici si naivně myslí, že to zachrání miliony negramotných migrantů. Jenže není pravda, že demografický pokles je katastrofou!
Na konci 13. století mohla mít Evropa podle odhadů až 100 milionů obyvatel, což byl neuvěřitelný počet s ohledem na hospodářské možnosti kontinentu. Pak došlo k ochlazení klimatu, zhoršení výnosů obilí a k hladomorům, k morovým epidemiím a k vleklým válkám, které si vybraly krutou daň. Ve 14. a 15. století počet obyvatel neustále klesal, v době renesance se podařilo na čas situaci stabilizovat, ale pak prožila Evropa své tehdejší největší a nejničivější vojenské šílenství zvané třicetiletá válka. V některých zemích tohle běsnění zahubilo třetinu populace, lokálně i více. Počtu 100 milionů obyvatel se podařilo dosáhnout znovu až v průběhu 18. století.
Tenhle schematický přehled říká, že ve středověku začala demografická recese, která trvala pět století. Navzdory tomu nám tyhle časy zanechaly vznosné gotické katedrály, elegantní renesanční paláce, barokní zámky se zahradami, výstavné měšťanské domy, rozvíjela se řemesla, byl objeven knihtisk a křesťanská učenost učinila mnoho objevů, na nichž stojí moderní vzdělanost a věda.
Podle pramenů lidé nežili o nic lépe či hůře než jindy. Měli své obvyklé denní radosti a starosti. Ba co víc, částečné vylidnění země prostému lidu prospělo. Uvolnila se půda pro bezzemky, vrchnost si více vážila práce poddaných, omezení hospodářských aktivit bylo šetrnější ke krajině.
Pokud se zamyslíme, totéž by platilo i dnes. Ne, nejsem ekologický aktivista, který by nejraději člověka zavřel do rezervace, aby všude mohly svobodně žít žáby a jiná žoužel. Ale čtu zprávy odborníků a dívám se kolem sebe.
Fatální problémy
Celosvětově ubývají suroviny. Nejde jen o fosilní paliva a některé kovy, ale nedávno mne překvapilo, že prý dochází i písek. Tedy ten, co je vhodný do betonu. Problémy jsou s čistotou vody, s odpady, s devastací půdy a krajiny obecně. A to proto, aby se co nejvíce vyrobilo. Aby nás po planetě chodilo pořád víc a víc, abychom to vše kupovali a kupovali a platili z toho daně.
Tyhle problémy jsou podle mne mnohem fatálnější než spory o adopce dětí registrovanými partnery a věřte mi, ani GDPR a jiné úřední exhibice svět nezachrání! Je toho hodně, co by se mělo změnit. Něco jde dělat hned, k něčemu se musíme dopracovat.
Rozhodně v tuhle chvíli potřebujeme spíše mládež technicky vzdělanou než zástupy odborníků na gender a podobné sociální experimenty. Rozhodně potřebujeme méně úředníků, protože člověk sám se rozhoduje racionálněji než byrokrat, který hledí do předpisů. Rozhodně nepotřebujeme zástupy neuplatnitelných vysokoškoláků, jejichž oborem je třeba demokratizace Ghany, ale místo nich potřebujeme zástupy kvalifikovaných manuálních pracovníků, jinak se zhroutí výroba, obchod a služby.
Už teď se musejí zaměstnanci přeplácet, aby je firmy sehnaly. Je třeba začít pracovat na tom, abychom změnili myšlenkové a hodnotové klima naší civilizace a uznali, že tradice našich předků mají svou logiku. Že nejde jen brát, ale je třeba také mít odpovědnost a nechodit s hlavou v oblacích. Lidská civilizace není happening aktivistů a naivek.
Podnikatelské korporace ruku v ruce se státem nás učí utrácet, plýtvat, vyhazovat funkční věci, přejídat se a pak zase brát prášky na hubnutí. Teď určitě hlásám staromilské názory, ale pokud neskončíme s obžerstvím a lhostejností ke světu, pak nás naši potomci proklejí. A přijímáním nelegálních migrantů se to ani nezastaví, ani nezlepší, právě naopak. Přijímat cizince, kteří neumějí nebo nechtějí pracovat, není demografická nutnost, do budoucna je to naopak velká zátěž. Nejen na současné finance, které by se daly využít mnohem účelněji, ale je to mimořádná zátěž na veškeré už teď omezené přírodní a další zdroje, které má Evropa k dispozici.
Každé hledání cesty je těžké a ještě těžší je najít obecnou shodu, protože nežijeme v mraveništi a každý máme své představy, zkušenosti, slabosti a potřeby. Ale to ještě neznamená, že o nich nebudeme hovořit a nebudeme se snažit najít to nejlepší řešení pro nás samotné. Proč se hnát stále za zvyšováním všeho? Ať je nás raději méně, ale lidí skromnějších, pracovitějších, tolerantnějších a oddanějších téhle zemi.