Jak sám Bůh povečeřel s děvkou

Vcelnici vysedával kolaborant, který od lidí z vlastní vesnice vybíral daně pro okupanty a ještě si z toho přikrádal. Bylo to, jako by v sedmdesátých letech Brňan nutil jiné Brňany posílat desátky sovětské armádě a třetina mu zůstávala za nehty. Procházel kolem učitel a pozval toho celníka na večeři. Pojedl s ním v celníkově domě, nechal se obsluhovat od jeho manželky a pak z něj udělal jednoho ze svých nejbližších žáků. Večeřel s ním dokonce i naposledy, v noci před svou popravou. Učitel byl odsouzen víceméně za to, že porušoval zvyky a tahal se s nesprávnými lidmi. Jindy třeba pozval na jídlo prostitutku a nechal si od ní dokonce pomazat nohy drahou mastí. Když mu to vytýkali, řekl, že lékaře nepotřebuje zdravý, ale nemocný, učitel je pro nevědomého, nikoliv moudrého, milosrdenství pro hříšníka, ne pro světce.

Z toho skandálního kacířství, že láska k vyděděnému člověku má přednost před necitlivým zvykem, vyšlo křesťanství i to, čím se dnes chlubí evropská kultura tváří v tvář jiným, z jejího pohledu barbarským.

Když minulý týden litoměřický biskup Jan Baxant povečeřel s bývalým hejtmanem Davidem Rathem, který je (zatím pouze) obžalován z toho, že si peníze z daní vlastních lidí ulíval do kapsy, byla z toho několikadenní aféra. Pobouření kritici vytýkali severočeskému duchovnímu i všem církevním autoritám kolaboraci s mocí, politikaření, nevkus i velkorysost ke zločincům.

Kritika je to absurdní nejen proto, že biskup, jehož služba spočívá v zastupování zmíněného učitele, samozřejmě má večeřet s hříšníky, podezřelými, obviněnými, obžalovanými, odsouzenými, zločinci, narkomany a děvkami. Nejen proto, že jeho představený papež František o každém Zeleném čtvrtku umývá nohy grázlům ve vězení a přijímá diktátory. Problém té kritiky je mnohem širší a přesahuje hranice církve. Mentalita „s tímhle mluvit smíš a s tímhle nesmíš, tenhle člověk je vážený a tenhle prašivý, ten má lidskou důstojnost a ten už ji nemá“je zcela neevropská, nemorální, nekulturní, nehumánní a zlá.

Podobné vyčleňování prašivých lidí z obce se projevuje v odmítání pomoci válečným uprchlíkům a cizincům, ale třeba i ve stále neutichající kampani #metoo. Stejná hnutí mysli vycházejí z nuzné venkovské ulice i ze vznešených velkoměstských kruhů. Označit člověka, s nímž se nemluví, je přitom nejenom nemorální, je to také značně pitomé, neboť takový postoj znemožňuje i prostou výměnu informací.

Komentátoři jsou dnes posedlí filozofováním o takzvaných sociálních bublinách, co chvíli společnost pranýřují za to, že se rozpadá na střepy, v nichž se vedou uzavřené debaty bez přirozených oponentů. Že nediskutují jedni s druhými a všichni pak mají zúžené vidění světa. Následně přijde od stejných mudrlantů odsudek duchovního, který si u večeře vyměňoval slova se sprostým obžalovaným.

Celkem děsivě vyznívá nedůslednost někoho, kdo z křesťanské lásky sice správně objímá běžence z jiných kultur, ale v té vlastní vystřihává z již hotového filmu herce, jenž před pětatřiceti lety někomu položil ruku na rameno. Kdo sice správně bojuje proti bariérám znemožňujícím výměnu názorů, ale pohoršuje se nad tím, že si zástupce Krista dal panáka s nesprávným člověkem.

Ať už má kdokoliv jakoukoliv víru či náboženství, chce-li vědět, proč se v evropské tradici zachází s člověkem důstojněji než na Východě, ať si v evangeliu nalistuje pasáž, jak sám Bůh povečeřel s prostitutkou.