Bič na neposlušné členy Unie
Orgány EU postupují stále tvrději proti středoevropským zemím. Nabízí se zajímavá a vůbec ne nesmyslná otázka: bylo by možné za určitých okolností nějakou zemi z EU vyloučit?
Evropská komise popotahuje Polsko pro údajné porušování principů právního státu. V nemilosti Bruselu je dlouhodobě rovněž Maďarsko. Už v roce 2007 napsal Christoph Meyer z King’s College v Londýně článek (New York Times 25. 6. 2007), kde uvádí, že EU potřebuje klauzuli o vyloučení. Meyer uvádí příklad, kdy v nějaké členské zemi nějaká politická strana legitimně získá moc, pomalu, ale nezvratně rozleptává nezávislost soudnictví a sdělovacích prostředků. Volby se stanou fraškou a jejich výsledky nespolehlivými. V takovém případě podle něj chybí klauzule o vyloučení.
Že nejde o odtažitou akademickou debatu, svědčí fakt, že v září 2016 lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn požadoval vyloučení Maďarska z EU. S uprchlíky prý zachází Maďarsko skoro hůře než se zvířaty. Asselborn Maďarsko a další země střední Evropy opakovaně kritizoval za necitlivý a nelidský přístup k uprchlíkům. Požadavek tehdy odmítli nejen šéfové zemí Visegrádu, ale i Rakouska a Německa.
Podobně britský levicový novinář Owen Jones nedávno v listu The Guardian napsal, že je čas Maďarsko z EU vyloučit. Jonesovi se nelíbí zákon, který zabraňuje v Maďarsku podat žádost o azyl, a kriminalizuje i akt pomoci migrantům. „Máme tu členský stát opovrhující základními demokratickými hodnotami stejně jako lidskými právy – a rychle se měnící v autoritářskou noční můru,“tvrdí Jones (The Guardian 22. 6. 2018).
Potrestat ano, vyloučit ne
Otázka, zda lze z EU vyloučit, není vůbec triviální. Zatímco klauzule o vystoupení se do evropského práva dostala v Lisabonské smlouvě, klauzule o vyloučení se v ní opravdu nevyskytuje. Statuty některých mezinárodních organizací umožňují vyloučit člena, který trvale a zásadně porušuje základní povinnosti vyplývající z členství. Například Charta OSN stanoví, že členský stát, který soustavně porušuje její zásady, může být vyloučen rozhodnutím Valného shromáždění na návrh Rady bezpečnosti.
Smlouvy, na nichž je založena EU, tuto možnost neobsahují. Vyloučení členského státu, ať už rozhodnutím některého orgánu EU, nebo ostatních členských států, možné není. Členský stát proto nemůže být za žádných okolností zbaven členství v EU proti své vůli. To ovšem neznamená, že porušování povinností vyplývajících z členství nemohou být postižena jinak.
Předně je zde klasické řízení o nesplnění povinnosti (tzv. infringement), kdy Evropský soudní dvůr rozhoduje o žalobě, kterou podá na členský stát Komise (výjimečně jiný členský stát). Toto řízení může v krajním případě vyústit ve finanční sankci v podobě paušální částky nebo penále. Zcela zvláštní mechanismus obsahuje článek 7 Smlouvy o EU vůči státu, který porušuje hodnoty Unie. Rada po obdržení souhlasu Evropského parlamentu – na návrh jedné třetiny členských států, EP nebo Komise – může většinou čtyř pětin svých členů rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší hodnoty uvedené v článku 2 Smlouvy o EU.
Dále může Evropská rada po obdržení souhlasu EP – na návrh jedné třetiny členských států nebo Komise – jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení uvedených hodnot. A příslušnou zemi potrestat, v krajním případě i pozastavením hlasovacích práv. Ani v tomto závažném případě však nelze členský stát z EU vyloučit.
V prosinci 2017 Komise poprvé v historii navrhla použití článku 7 – zatím v méně přísné, preventivní formě – a sice proti Polsku. Komisi vadí politizace justice, nucená výměna soudců a soustředění pravomocí nad justicí v rukou jednoho člověka – ministra spravedlnosti. V září 2018 následoval obdobný krok Evropského parlamentu proti Maďarsku. Je nicméně velmi nepravděpodobné, že by se našla čtyřpětinová většina v Radě pro konstatování zřejmého nebezpečí porušení. Aktivace sankčního postupu se pak jeví jako prakticky nemožná, protože při rozhodování podle čl. 7 odst. 2 v Evropské radě má blokační sílu každý členský stát.
Unijní dohlížení na „právní stát“je politicky nesmírně citlivá agenda, která si zasluhuje naši obezřetnost. Český právník Tomáš Břicháček (v Revue Politika 23. 10. 2014) argumentuje, že jde o ukázkový příklad honby unijních institucí za rozšiřováním svých kompetencí a činností, v nichž „právní stát“je zástupným tématem. Nehraje se zde ani o „vládu práva“, jako spíše „vládu Bruselu“.
Unie nebyla založena jako organizace zaměřená na kontrolu a vynucování dodržování právního státu. Hodnoty v článku 2 Smlouvy o EU byly autory smluv koncipovány ve vztahu k členským státům jako určitá podmínka pro vstup do „slušné společnosti“, nikoli jako parametry, ze kterých je budou unijní instituce dnes a denně přezkušovat. Je nedůstojné, aby se členské státy ohledně dodržování zásad právního státu zodpovídaly namísto svým ústavním soudcům Komisi jakožto unijní exekutivě.
Evropská komise však může visegrádským zemím i jinak výrazně zkomplikovat život. Dotace z evropských fondů, které po rozšíření v roce 2004 putovaly především do zemí střední a východní Evropy, mají podle návrhu nového rozpočtu EU na léta 2021–27 směřovat především do jižního křídla Unie, které byly vážněji postiženy hospodářskou krizí – Itálie, Španělska, Řecka a Portugalska. Visegrád tedy v Unii zřejmě zůstane, ale bude potrestán finančně.
Evropská komise může zemím Visegrádu výrazně zkomplikovat život. Dotace budou směřovat jinam.