Jak se elity drží svého postavení
Dříve se panovnickým elitám nelíbilo, aby se mezi ně dostal někdo nový, kdo nepocházel z okruhu příbuzenstva a přátel. Proto proti němu intrikovaly. A totéž dnes platí pro zavedené politické strany.
Ovšech tématech lze psát vážně i nevážně. I o politice a společnosti. Pokud píši pod dojmem své akademické důstojnosti a se zavilou zarputilostí odvažuji na lékárenských váhách argumenty a slova, pak je výsledkem vědecká studie. Pokud však uchopím spíše lehké pero, abych podal srozumitelnější a místy snad zábavnější výklad, pak je výsledkem esej.
Poslanci a neomylnost
O vzniku vládnoucích elit bylo v odborných publikacích řečeno více než dost. Je to jedno z klíčových témat sociologie a řady dalších společenskovědních oborů, oblíbené také u publicistů a spisovatelů. O panovnících a o tom, jak by měli vládnout, se vedly a vedou diskuse neustále. Je to téma složité, a proto se na tento fenomén podívejme ze specifického úhlu pohledu. Každý panovník se totiž snaží lidu vnutit představu, že má takové kvality, které ho opravňují vládnout.
První vlastností panovníka je, že má vždycky pravdu. Na toto téma existuje okřídlený vtip, který jsem si dovolil nepatrně aktualizovat: „V rámci zjednodušení pravidel připravila Evropská unie novou ústavu. Má jen dva články. Článek jedna zní – Brusel má vždycky pravdu. Článek dva zní – Nemá-li Brusel pravdu, platí článek číslo jedna.“
Chce-li někdo vládnout, musí se logicky obestřít nimbem dokonalosti a neomylnosti. To znamená dělat rozhodnutí, která panovníka jako vládce kvalifikují. Jenže i zabednění panovníci a politici chápou (alespoň doufám), že něco takového není v lidských silách. Panovník a politik nikdy neuspokojí všechny. Ne každé rozhodnutí je promyšlené a správné. Mnohá rozhodnutí se dělají nikoli proto, že jsou správná, ale vynucená okolnostmi či různými zájmovými a vlivovými skupinami. A některá jsou prostě jen hloupá. Aby se tyhle kosmetické vady na kráse odstranily, je třeba rozhodování vládců zahalit do hávu mystiky. Tím je buď představa o božím předurčení, anebo o neomylnosti demokratického rozhodování.
Pokud vládce udělá rozhodnutí, nelze na ně nahlížet racionálně a přemýšlet, zda je dobré, či špatné, ale je třeba ho chápat jako něco skoro tak posvátného, jako je samotná podstata vesmíru. Myšlenky vládců se nekritizují, je třeba se před nimi poklonit v němém úžasu. Panovník, ministr, poslanec, ti všichni jsou neomylní a každé jejich rozhodnutí je klenotem, za který jim musíme být vděční. A pokud se nám náhodou nelíbí, je chyba v nás, protože nechápeme dosah panovníkových vizí, neboť on hledí dále a vidí to, co my, prostý plebs, vidět nemůžeme.
Panovník je Bůh
Ve starověku to panovníci měli celkem snadné. V Egyptě byli ztotožněni s Amonem, v době reformy s Atonem, na Předním východě s některým z plejády uctívaných bohů, a jejich slovo bylo tedy slovo boží. Stejně dobře si to uměli zařídit čínští císařové. Ti zase byli Synové nebes. Obdobné postavení měli panovníci i v dalších zemích na Východě, kde dominoval politický model orientálních despocií.
Takový model vlády vypadá na první pohled lákavě, leč už ve starověku to mělo své čertovo kopýtko (protože ale čerti tehdy ještě nebyli, řekněme, že to mělo své Osirisovo kopýtko).
Aby totiž bylo zřejmé, že slovo boží je opravdu slovem božím, bylo zapotřebí kněží, kteří to lidu opakovali, a potvrzovali tak panovníkovu božskou podstatu a legitimitu. Žádná vláda, ani ta orientální despotická, se totiž neobejde bez represivních sil a úředníků, ale ani bez zástupu věrných přisluhovačů, kazatelů, ideologů. Čím hloupější příkazy panovník vydává, tím věrnější a hlasitější musí tihle přisluhovači být. Současně však musí za své služby dostávat tučnou odměnu, nejen v podobě majetku a jiných požitků, ale také neviditelného podílu na moci. To je naprosto nadčasový princip. Proč myslíte, že si Brusel tak hýčká aktivisty, a proč mají aktivisti stále víc a víc moci?
Přesto byl systém starověkých orientálních despocií pro panovníka celkem komfortní a nebezpečí mu nehrozilo od lidu, neboť svržen mohl být jen palácovým převratem. Takže logicky se musel chránit tím, že ambiciózní příbuzné nechal povraždit, uvěznit nebo je poslal někam na okraj říše. Jen tehdy, pokud nebyl dostatečně ostražitý, mohl být zavražděn on sám. Ve starověkém Egyptě bývala duší podobného politického aktu často některá z vlivných manželek jeho harému, aby na trůn prosadila svého syna. Často se podobné spiknutí provádělo ve spolupráci s veleknězem boha Amona. Takže je zřejmé, že v bezpečí byl jen ten faraon, který dokázal uspokojit své manželky a velekněze. I to je nadčasové poučení.
Rozděl a panuj
Antický svět byl v tomto ohledu trochu jiný, protože orientální despocii nahradil různými formami rané demokracie. Antická demokracie byla založena na tom, že politická práva měla jen určitá skupina obyvatel, která kolektivně rozhodovala o vládě. Z téhle doby pochází ona proslulá metoda uplácení prostých voličů různými sliby a rozdělování prebend mocnějším spojencům i oponentům. „Rozděl a panuj“, zásada starověkého Říma, která přežila tisíciletí. Z ní vychází veškeré moderní evropské a americké politické myšlení, které se snažíme vnutit zemím, které mají na rozdíl od nás tradice orientálních despocií a k uplácení voličů různými sliby ještě nedospěly.
Antika byla z hlediska politického myšlení jistou aberací, protože ve středověku se díky křesťanství vrátila idea božských principů vládnutí. Panovníci sice už nebyli tak nábožensky glorifikováni jako ve starověku, ale nimbus výjimečnosti si udrželi, protože byli Kristovými bojovníky a vládli na základě božího předurčení. Proto býval panovník při korunovaci kromě přijetí koruny současně pomazán, což byl jinak rituál, kterým se světili kněží. Tím se potvrzovala dvojjedinost vlády z hlediska světské moci a božího práva.
Teprve později to zkomplikoval papež, který se začal stavět nad světské vládce. To je však jiná kapitola. Ale v dějinách není neobvyklá, ve starověkém Egyptě se čas od času Amonův velekněz také snažil chopit vlády, a dokonce se mu to několikrát povedlo. Kněží a ideologové jsou stejně jako oheň dobří služebníci, ale špatní páni.
Bohem vyvolený
Vraťme se však ke středověkým panovníkům. Uchazeč o vládu, který by neměl otce panovníkem, byl automaticky vyřazen ze hry, protože mu boží předurčení scházelo. A současníci to velice citlivě vnímali. Když se na jihu Francie po vymření domácího panovnického rodu o vládu ucházel jistý mimořádně úspěšný velmož, šlechta ho odmítla posměšnými slovy: „Jsi bohatý, odvážný a čestný. Nevidíš však, že ti chybí ještě čtvrté kolo? Původ!“
Teprve v polovině 15. století, kdy husitská revoluce změnila domácí poměry (a také politické myšlení), dosedl na náš trůn poprvé panovník, který neměl po rodičích královskou krev – Jiří z Poděbrad. Na okolních panovnických dvorech ho proto pomlouvali, že není skutečným panovníkem, ale pouhým „zvolencem“. Tak silná byla po celý středověk idea legitimity vladařské krve.
Důvodem nechuti evropských dvorů vůči Jiřímu z Poděbrad byla samozřejmě také okolnost, že byl kališník. I v tomto ohledu najdeme paralely mezi minulostí a dneškem. Tehdy se panovnickým elitám nelíbilo, aby se mezi ně dostal někdo nový, kdo nepocházel z okruhu jejich příbuzenstva a přátel. Proto ho ostouzely a intrikovaly proti němu. Dělaly to samozřejmě i mezi sebou, ale proti těm novým to bylo často až hysterické. Takový společenský vzestup byl totiž zjevné kacířství a ohrožení jejich pohodlného živobytí.
Stejně tak se dnes tradičním politickým stranám nelíbí, aby se mezi ně dostaly strany nové, jejichž členové nepocházejí z okruhu jejich sekretariátů a nohsledů. Proto je ostouzejí a nadstandardně proti nim intrikují. Ne že by tradiční strany nesoupeřily mezi sebou, ale proti těm novým používají často až hysterické výpady. Takový politický vzestup je totiž zjevné ohrožení demokracie a jejich pohodlného živobytí.
(Ukázka z nové knihy Vlastimila Vondrušky Epištoly o elitách a lidu)
Ne že by tradiční strany nesoupeřily mezi sebou, ale proti těm novým používají až hysterické výpady.