JEDNOU NAPÍŠU O PRAZE
Autor bestsellerů Dan Brown posílá záhadologa Roberta Langdona k ledu. Připravuje knihu, která se bude lišit od všeho, co prozatím napsal.
Americký spisovatel Dan Brown světu ukázal, že i v době digitální lze ke knihám připoutat desítky milionů čtenářů. Naposled to potvrdil románem Počátek. Stále si však dokáže připomenout chvíle, kdy čekal s nadějemi v prázdném knihkupectví na své čtenáře, kteří nikdy nepřišli.
Vstával jste i dnes ve čtyři hodiny ráno, jak je u vás běžné?
Zklamu vás, dnes ne. Vstával jsem až v sedm.
Z toho usuzuji, že v Praze asi nejste kvůli přípravě další knihy.
Nejsem, ale oči mám vždy otevřené a Praha je místo, o kterém bych jednou chtěl psát. Tentokrát jsem tu kvůli hudbě, ke které mě vedli rodiče od dětství. Skládám především melodie pro děti, které pak nahrává symfonický orchestr.
Takže se vracíte ke kořenům? Začínal jste přece jako muzikant.
Je to celoživotní záležitost, mám dvě lásky – slova a hudbu. Když jsem dokončil univerzitu, přišla mi hudba jako zábavnější profese než literatura. Takže jsem ji asi deset let provozoval na relativně průměrné úrovni a pak raději napsal pár knih.
Pár knih, které se náhodou staly globálními bestsellery.
To je sice pravda, ale ty úplně první propadly. Nikdo si je nekupoval. Pamatuju si, jak byli rodiče nadšení z románu Andělé a démoni, jenže ve finále si ho nikdo nekoupil. Nechápali to. Já už dnes vím, že nakladatel knihu velmi špatně podpořil. Všechno změnila až Šifra mistra Leonarda.
Trocha neúspěchu v začátcích ale nemusí uškodit.
Je to tak, jsem na neúspěch zvyklý. I když jsem se ze dne na den proslavil, stále si pamatuji, jaké to bylo, když mě odmítali. Dodnes si to připomínám při autogramiádách, když musím dlouhé hodiny podepisovat knihy a jsem z toho unavený. Momenty, kdy jsem čekal v knihkupectví a nikdo nepřišel, mě přinutí nechat pero v ruce a podepisovat dál.
V Česku se říká, že se úspěch neodpouští. Vy jste si to sám okusil. Zocelilo vás to?
Komerční úspěch spoustě lidí vadí. Také proto byly první recenze nadšené a pak se po měsících proměnily v úplný opak. Byly pohrdavé a já mezi řádky četl – tvoje kniha je až moc úspěšná.
S tím se však dá vyrovnat, když vidíte miliony spokojených čtenářů.
Proto jsem se tím příliš netrápil. Tížilo mě však množství lidí, kteří mě obviňovali z toho, že jsem jim pošlapal víru.
Není zvláštní, že jeden populární thriller zviklá něčí víru?
Ano. Vždy, když mě z toho nějaký čtenář osočil, odvětil jsem mu, že jestli jeho víra stojí na tak vratkých základech, měl by se nad ní zamyslet.
Co je tolik šokovalo? Myšlenka, že Ježíš mohl být jen „normální člověk“?
Dovolil jsem se dotknout něčeho, co je pro ně nedotknutelné. Přitom jsem si jen chtěl položit otázku, jaké by to asi bylo, kdyby Ježíš byl jedním z nás? Zamiloval se a měl děti. Copak to z něj dělá nedůvěryhodného člověka?
Na druhou stranu jste knihou Šifra mistra Leonarda oslovil mnohé nevěřící.
To byl můj cíl. Myslím si totiž, že je na světě více lidí, kteří věřit chtějí, než těch, kteří nechtějí. Církve si však často škodí tím, že jsou jejich učení neskutečně doslovná a jasně ohraničená. Až je to protivné.
Možná si i proto dnes mladí hledají víru spíše sami v sobě. Věří ve své zkušenosti a schopnosti.
To je pozitivní vývoj, a pokud to tak půjde dál, vyrostou nám silné generace. Mám pocit, že dobro a etika jsou z principu zabudovány od dětství v nás, máme je v DNA a nepotřebujeme církev, aby nám říkala, jak se chovat.
Může to církve v budoucnu ohrozit?
Stojím si za tím, že církve maximálně do padesáti let zmizí z našich životů, v Evropě rychleji než v USA.
Není to trochu unáhlené tvrzení?
Není. Jakmile se dostane k moci nejmladší generace, pro kterou jsou tablety, počítače a chytré telefony běžnou součástí života, dojde k velké změně. Jejich hodnoty spočívají v něčem úplně jiném. Mně rodiče řekli, že Ježíš byl takový a udělal to a to. Tím byly hranice mého světa nastaveny. Dnes bych si vše vygooglil a už od dětství s nimi polemizoval.
Kdy jste poprvé začal pochybovat vy?
Přicházelo to postupně. Silně se mi však do paměti vryl zážitek z Japonska. Pozoroval jsem tam malé děti buddhistického vyznání, jak si hrají. Určitě nevěděli, kdo byl Ježíš Kristus, stejně jako já nevěděl moc o jejich Buddhovi. A najednou mi došlo, že ačkoliv nikomu nic neudělaly a jsou nevinné, půjdou podle mého učení do pekla, jen protože věří v jiného Boha. Tak jsem se začal přiklánět ke vědě.
Dobře, náboženství se vám v mnohém protiví, přesto knihy zakládáte na stejném principu jako církve svá učení – chcete odpovědět na ty největší existenciální otázky.
Jenže oni tvrdí, že odpovědi znají, já je hledám. Přesto přiznávám, že čím více vědu poznávám, tím je mi jasnější, že po smrti už není nic a my tu na světě opravdu jen tak jsme. Bohužel přistoupit na takovou myšlenku může být velmi nebezpečné.
Vždyť je to osvobozující představa.
Na jednu stranu ano. Každý by se měl zbavit představy, že se na světě musí chovat dobře, aby nešel do pekla. Jenže na druhou stranu – většina lidí nad sebou potřebuje nějaký dohled. Chováme se lépe, když víme, že nás někdo sleduje. Nemůžeme ze sebe najednou udělat anarchisty a sobce jen proto, že dál už nic nebude.
Vás ale rodiče poslali do školy, kde do jisté míry také nevládla klasická pravidla – dohled nad vámi nebyl tak přísný, vyučování bylo založené na diskusi mezi studenty. A není z vás anarchista.
To ne, tam z dětí dělají úplný opak. V brzkém věku jsem díky tomuto systému pochopil, že v životě neexistuje pouze jedna správná odpověď na danou otázku, ale minimálně dvě. Dialog je důležitější než konsenzus a to si připomínám dodnes.
Světu však nevládne ani dialog, ani konsenzus.
Ocitli jsme se, obzvlášť díky sociálním sítím, v bodě, kdy všichni spíš formulují své názory, dávají je na odiv světu a tím to končí. Já si stojím za tím, že když chci o někom nebo o něčem mluvit, měl bych odhalit svou tvář, ale to se na internetu příliš neděje.
Myslím, že dnes už tolika lidem nedělá problém šířit zvěrstva po internetu i pod svým jménem.
A lidé jim na to klikají. Tak to bohužel bylo vždy. Lidskou mysl přitahuje děs a špatné zprávy. Na zprávě o zachránění dvaceti štěňátek asi moc nevyděláte. Fakt, že to lidi zajímá, však neznamená, že společnost jde ke dnu. Klikají na to akademici, právníci, lékaři, stavitelé. Tak mysl prostě funguje.
Vždyť s tímto konceptem pracujete i ve svých knihách. Musíte šokovat a zaujmout, aby čtenáři četli dál a knihy kupovali.
Na tom je založené vyprávění – na umění zaujmout. Věděl to už Walt Disney. Vemte si pohádku 101 dalmatinů, to je příběh pro děti, ale plný brutality. Cruela, co vraždí štěňátka. Bambi je to samé. Využívají to všichni.
Neztrácí pak dílo uměleckou hodnotu?
S uměním je často spojováno snobství. Máme v sobě zabudovanou představu, že aby něco obstálo jako umění, nesmí využívat těchto principů a musí být seriózní od začátku do konce. Já raději napíšu knihu, kterou si užijí miliony čtenářů, než knihu, kterou si užije sedm lidí a vyhraje pak dvě odborné ceny.
Přesto se snažíte čtenáře vzdělávat. Nejde vám jen o zábavu.
Pro mě je nejcennější, když za mnou přijde čtenář a řekne mi, že si knihu užil a ještě se něco dozvěděl. Použiju příměr jedné fanynky, která mi v dopise napsala, že mé knihy chutnají jako zmrzlina, připadá si však, že jí zeleninu.
Umberto Eco, který vás kdysi označil za svůj vynález, by s ní nesouhlasil.
Nepochopil jsem, proč to tehdy řekl. Je to neskutečně talentovaný spisovatel. Potkal jsem ho v La Scale, seděl přede mnou, tak jsem jej oslovil. Vím, že nejste můj fanoušek, ale já jsem váš, řekl jsem mu. A on odvětil – netvrdil jsem, že nejsem váš fanoušek, jen jsem poznamenal, že jsem vás vymyslel. Takže, kdo ví, jak to bylo.
Kritizoval vás ještě Stephen King. John Irving, se kterým jste se narodili ve stejném městě a na stejné ulici, o vás však nikdy nic neřekl.
Většina spisovatelů to nedělá. Místa je tu dost pro všechny, proč dělat zlou krev? Já bych o žádném kolegovi nikdy neřekl, že by neměl psát, protože se mi nelíbí, jak či co píše. Klidně přiznám, že se mi špatně čte William Faulkner, ale to je můj problém, ne jeho.
A Irvinga jste četl?
Hodně. Četl jsem jeho knihy hlavně kvůli tomu, že se odehrávaly v prostředí, které jsem znal. Oba naši otci byli učitelé na tamní škole, tak mě jeho pohled zajímal. On to tam však nenáviděl, jak jsem později pochopil.
Všichni vás znají jako Dana Browna. Vy jste ale Dan Gerhard Brown. Proč prostřední jméno nepoužíváte?
Chtěl jsem si je zjednodušit, abych nepůsobil příliš nabubřele. Dan G. Brown zní jako člověk, který se bere hodně vážně.
Úplně první kniha, na které jste pracoval, se však moc vážně nebrala. Společně s manželkou jste vydali příručku nazvanou 187 mužů, kterým byste se měla vyhýbat.
Taky se tím s ženou příliš nechlubíme. Žili jsme tehdy v Hollywoodu, kde se pohybuje opravdu hodně individuí, a já na to z rodného a konzervativního Exeteru nebyl příliš zvyklý. Tak jsem si jeden víkend sedl k počítači, popsal všechny podivíny, které jsem kdy viděl, a vzešla z toho tato příručka. Manželka s tím nakonec nemá tolik společného.
Jste jedním z těch popisovaných mužů?
Nejsem, ale mohl bych být číslo 188!
Nebude na podobné téma vaše připravovaná kniha?
Na to vám nedokážu absolutně odpovědět, ale uvažuju o napsání samostatného thrilleru, ve kterém nebude Robert Langdon. Počátek jeho postavu hodně vyčerpal a musí si odpočinout. Nebude to nic, co byste čekali. Je to hodně odlišný nápad.
Nebude vám po něm smutno?
Spřátelím se s novými postavami a Langdon stejně v každém tak trochu bude.