Cesta do Koločavy je plná děr a výmolů, ale stojí za to
Četnická stanice v Koločavě praská ve švech. Už ne kvůli zátahu na bandity, ale kvůli zájezdu českých turistů. V hospodě Četnická stanice, v níž na konci třicátých let bylo podle pamětní tabulky i velitelství nacionalistické bojůvky Karpatská Síč, si dopřávají české pivo a ukrajinskou krmi.
„To jste ještě nebyli v Koločavě? Tak to jste z Čechů asi jediní,“tvrdí řidič, prý spřízněný se slavným loupežníkem Nikolou Šuhajem, zvěčněným v díle Ivana Olbrachta. Každopádně tento šuhaj je ochoten za ekvivalent pár stokorun odvézt zájemce z Užhorodu až do podkarpatské Mekky českých turistů.
Dostat se sem a odtud totiž není jednoduché. Jediný autobus prý odjíždí ve tři ráno. A pak cestovatelům nezbývá než čekat u zastávky, zda okolo nepojede někdo svolný je odvézt někam jinam.
„Od Olbrachtových dob se tu moc nezměnilo,“tvrdí místní průvodce Vasyl Hleba. „Jdeš hodinu a ptáš se: ‚Co je to za ves?‘ ‚Koločava!‘ Jdeš druhou hodinu: A ‚Co je to za ves?‘ ‚Koločava!‘ Jdeš třetí hodinu...“žertuje o vsi protažené v údolí na 17 kilometrů. Ze 7 500 obyvatel Koločavy je „oficiálně“, jak zdůrazňuje Hleba, 89 procent bez práce.
To až připomíná tíživou sociální situaci, která po první světové válce prý přiměla Nikolu chopit se pušky. Než jeho život kvůli vypsané odměně ukončila sekyra, zabil šest lidí včetně dvou českých četníků.
Jejich hroby – ostatky jednoho z nich mezitím byly přeneseny do Příbrami – ukazuje průvodce u dřevěného kostelíku ze 17. století. Za komunismu zde byl nejprve sklad brambor, pak muzeum ateismu.
Ve vsi je i zbojníkův hrob i hrob jeho Eržiky, která se ale podle Hleba ve skutečnosti jmenovala Elisabeth jako „Švábka“, čili Němka. Podle legendy prý za ní chodil jeden z četníků, než jeho život ukončila zbojníkova kulka.
Ale ves nevypadá, že by třela bídu s nouzí. Je plná nových či čerstvě opravených domů. Na stavění si místní vydělávají v cizině, hlavně v Česku. Osud gastarbeiterů taky zachycuje pomník: muž se loučí s těhotnou ženou a dětmi.
O kousek dál jsou další pomníky: obrněný transportér s ukrajinskou vlajkou připomíná vojáky válčící v Afghánistánu v 80. letech minulého století. Další památník usmiřuje padlé za druhé světové války, ať v armádě generála Ludvíka Svobody, anebo v maďarských uniformách na opačné straně fronty. Nechybí památník ovčáctví, podle Hleby v podobě sošky, kterou dva koločavští bačové vyhráli v roce 1937.
Koločava má i památník holokaustu. Z místních Židů přečkalo válku podle průvodce jen 15 lidí, kteří se přestěhovali do Izraele. A taky pomník banderovců, tedy ukrajinských nacionalistů válčících proti sovětské moci i po boku nacistů. Jeden z nich, Mychajlo Štajer, se tu prý skrýval v bunkru až do roku 1957. „Jsou to památníky všem, komu dějiny ublížily,“říká Hleba.
Kdo se tu narodil ve 20. století, mohl zažít sedm států: Rakousko-Uhersko, Huculskou republiku, vyhlášenou na pár měsíců po zániku monarchie, Československo, na sklonku druhé republiky i Karpatskou Ukrajinu, kterou pak vystřídalo Maďarsko a po válce Sovětský svaz.
V místním skanzenu Stará ves jsou všechny místní pomníky vyobrazeny hezky pohromadě – a střeží je nejen socha Nikoly Šuhaje, ale i sovětského partyzánského velitele Kovpaka. U školy je i památník Ivanu Olbrachtovi, který nejspíše může za nastartování popularity Koločavy. Řečí čísel: loni Zakarpatskou oblast podle vicegubernátora Jaroslava Halase navštívilo zhruba 35 000 českých turistů.
Nejsou to samozřejmě jen památníky a dávná legenda o loupežníkovi, která turisty láká do zdejších hor. „Ukrajina je plná báječných a moc milých lidí, skvělého jídla, pití a krásných děvčat,“říká Slovák Sam, který se sem vydal jen s batůžkem, mobilem a laptopem. „Nikde jinde už takový poměr ceny a kvality služeb nenajdete,“tvrdí.
Vše samozřejmě není růžové. „To je modlitební cesta,“sténá spolucestující v autobuse, hrkajícím z kopce přes výmoly. „Všichni se modlíme, ať v pořádku dojedeme,“dodává za skřípění brzd.