Recenze: První člověk
Neil Armstrong ve filmu První člověk sympaticky popírá obvyklý hollywoodský portrét hrdiny. Sice stanul jako první na Měsíci, ale podstatnější je, že právě až tam odhodil nejtěžší lidskou bolest: obrazně i doslova.
Stočtyřicetiminutový snímek, jenž si na legendární let Apolla 11 nechává až poslední půlhodinu, se hned po světové premiéře na festivalu v Benátkách stal jedním z favoritů Oscarů. Přitom nesází na efektní trikovou velkolepost, jeho trumfem jsou čistota a vyváženost.
Tiché vysvobození
Nenajde se v něm nic rušivého, nic přepjatého. Vlastenecký patos potlačuje, osobní stránku staví nad historickou, od herců žádá sebekontrolu a dobývání vesmíru ze 60. let líčí tak věrně, jako by se na vynález digitálních triků teprve čekalo.
Režisér Damien Chazelle už si jméno udělal, Oscary sbíraly jeho předešlé filmy s hudebními motivy Whiplash i La La Land. Tentokrát se však vydal mimo svět muziky a mimo fikci, třebaže výtečná hudba včetně valčíkové variace, kterou opět napsal jeho dvorní spolupracovník Justin Hurwitz, znovu výrazně pracuje pro náladu celku.
Před bezmála padesáti lety, 20. července 1969, se na šest set milionů lidí po celém světě tísnilo před obrazovkami, aby v přímém přenosu sledovali přistání posádky Apolla 11 na Měsíci, kde Neil Armstrong pronesl památnou větu „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo“. Chazelle ji samozřejmě nemůže vynechat, vede však vyprávění způsobem, jenž by slavný výrok mohl doplnit o slova „... a tiché vysvobození pro Armstronga“.
Jeho osud sleduje od chvíle, kdy budoucí astronaut ještě testuje raketoplány, a to hned krkolomným letem s hrozivými otřesy, které přejdou v náhlé ticho nekonečného prostoru a stejně nečekané selhání stroje, kdy pilot ustojí náraz o atmosféru. Již tady režisér staví na výrazu tváře skvělého Ryana Goslinga v titulní roli, kterému dovolí jen vzácné okamžiky soukromého zhroucení nad smrtí dcerky. Přechod do NASA je vlastně restartem pro celou zdrcenou rodinu.
Nevyslovená hrozba
Vroubí jej zábavné momenty od konkurzu, kde mezi přezíravými vojáky sedí jen dva „civilové“, až po výcvik v pozvracených úborech. K novému cíli se přidají nový potomek, nový dům, nové sousedky jako z reklam amerických hospodyněk – ale pod povrchem se stále drží nevyslovená otcovská bolest, o níž navenek vyrovnaný Armstrong nedokáže ani mluvit, natož ji sdílet.
Navíc nad idylkou spřátelených rodin astronautů stále visí rovněž nepojmenovaná hrozba, že se tatínkové jednou nevrátí z práce; výstižně ji dokládají rituály pohřbů, ze kterých příští dobyvatel Měsíce pokoutně utíká. Režisér smrtí nevydírá, postavy kolem ní opatrně našlapují, tím výrazněji však cítí jejich nejistotu i divák.
A což teprve ve chvílích, kdy se hrdinové soukají do kokpitu, kde stísněné prostory ještě umocňují tísnivost pocitovou a bzučení zapomenuté mouchy brnká na nervy více než vrzání a skřípání zdánlivě zašlých strojů, které jako by se měly v příští vteřině rozpadnout.
Věcností profesních úkonů se První člověk podobá Apollu 13, jež sice bylo dramaticky vypjatější a sevřenější, nicméně oba filmy dosahují stejně silného strachu vzdor divákovu vědomí, že hrdinové přežili.
Tečka v nekonečnu
Podstatné je, že vesmírné obrazy ani v nejmenším nepůsobí uměle, nejen díky materiálu si nesou patinu dobové reportáže i prvotního okouzlení, třeba když se v kabině zhasne a v temném nekonečnu září jediná malá tečka. Při takřka hororové poruše má člověk dojem, jako by se v děsivě nezvladatelné rotaci otáčel spolu s posádkou, třebaže technickým termínům nerozumí, a pocit důvěrnosti ještě zvyšuje rádiové vysílání, při němž Armstrongova manželka zvládá děti. V podání Claire Foy se zdá až příliš vzorná a oddaná, ovšem před mužovou klíčovou misí se mu skvěle postaví.
Volá po velkém plátnu
Jen skromnou úlohu hraje „druhý člověk“Buzz Aldrin, zato přistání má stále sílu – včetně alarmu, jejž dvojice ignoruje. A obě gesta vyrovnání, ve fascinující měsíční krajině i po návratu, dojímají beze slov, sentiment váží režisér na miligramy.
Vlastně mu chybí jen překvapivější stylizace, snad proto, že poprvé točil cizí scénář, nebo jej legenda přece jen svazovala. Naštěstí se obešel bez dovětků, z jediné bolestné, ač vítězné kapitoly stvořil zážitek, který volá po velkém plátnu, byť vypráví vlastně komorní příběh.