Hokejista, jenž rád fotbal
Šest zápasů a osm gólů. Michal Bulíř byl díky střelecké formě zvolen nejlepším hráčem září.
Když při zápase sedí na střídačce, oči mu občas zamíří ke stropu liberecké arény a on se upřeně zahledí na velkou černobílou fotografii Jaroslava Kasíka. „Věřím, že i on se pořád na mě dívá a byl by hrdý, že hraju extraligu,“říká 27letý Michal Bulíř. Ten muž byl totiž jeho dědečkem a právě on nese „vinu“na tom, že ač je Bulíř synem bývalého ligového fotbalisty, stal se z něj hokejista. „Odmala jsem byl díky dědovi nastavený, že budu hrát hokej. Žil jsem jím i mimo led.“
Táta Petr se s tím smířil?
Tím, že hrál ligu a věnoval se fotbalu profesionálně, tak na mě neměl tolik času. Proto se o mě po sportovní stránce staral děda. Dělal tu trenéra, viceprezidenta klubu, bral si mě na tréninky starších kluků. Takže jsem si tam odmalička jezdil po ledě, dělal kraviny a motal se ostatním pod nohy. Od dědy jsem získal vztah ke sportu.
On byl jedním z mužů, kteří restartovali liberecký hokej až k současné úspěšné éře. I proto mu u stropu visí dres.
Má na tom velký podíl. Pan Syrovátko a pan Vozka společně s dědou libereckému hokeji hodně dali a je to jejich práce, kde dneska je. Když mu vyvěšovali dres, bylo mi patnáct, ještě jsem hrál v mladším dorostu. Pozvali nás na led s babičkou i mamkou a já prožíval zvláštní pocity. Na jednu stranu to bylo hezké, na druhou smutné, protože jsem věděl, že děda už u hokeje se mnou nebude. Ale věřím, že se na to dívá, a jsem rád, že pod tím stropem ten dres je a já pod ním můžu hrát. Myslím, že i děda by měl radost, kdyby viděl, že hraju extraligu.
Žene vás ten dres?
Ano. Při začátcích jsem se na něj často koukal a občas koukám i teď. Vzpomínka na dědu je silná a po prvním hattricku (v roce 2012) jsem na něj mával. Dokonce když jsem přicházel do áčka, chtěl jsem jeho vyřazenou jedenáctku a vedení klubu řešilo, jestli bych jako vnuk mohl dostat výjimku. Nakonec se rozhodlo, že zůstane jen u stropu.
Na kolik vás pro změnu motivovala tátova fotbalová kariéra?
Vybavím si, jak jsme chodili na narvaný stadion a sedávali s babičkou a dědou ve staré kuželně, odkud skrz okénka koukali na fotbal. S tátou jsem i jako dítě nastupoval k utkáním, ale nejvíc mě bavila videa z jeho zápasů. Měl doma videokazety, takže jsem přišel ze školy a koukal na sestřihy jeho kariéry. Dokázal jsem se na to dívat i několikrát týdně a strašně mě to bavilo. Mám to na cédéčku a před rokem jsem se díval zase. Když jsem byl mladší, motivovalo mě to.
V čem?
Říkal jsem si, že profesionální sport musí být zábava a že asi každý by chtěl dělat to, co ho baví.
To z mladšího bratra Tomáše je fotbalista, který je v kádru ligového Jablonce.
Na bráchu už měl táta víc času, protože nehrál. Věnoval se trénování, tak z bráchy udělal fotbalistu. To já díky dědovi propadl hokeji. Fotbal jsem bral jen doplňkově a až jako starší jsem se přihlásil u nás v Doubí a chodil hrát přebor. Ale fotbal mě baví dodnes.
Jste fotbalový fanoušek?
Jsem. Často jezdím na Slovan za klukama do kabiny. Přejeme si, dáváme permanentky fotbalistům a oni zase nám. Fotbalisté chodí na naše zápasy, my na jejich. A i když se složení teď hodně obměnilo, tak Honza Nezmar a Jindra Trpišovský jsou výborní kluci a přeji jim i na Slavii. Navíc já byl vždycky slávista a za dob Jarolíma, když vyhrávali tituly, jsem jezdil do nového Edenu. Teď, když jsou tam kluci, které znám, je to ještě lepší. Jsem rád, že to dělají právě oni dva, a doufám, že Slavia přinese úspěch českému fotbalu.
Jezdíte na zápasy dál?
Na Slavii se chystám. Teď mi zrovna gratuloval Standa Tecl ke gólům a říkal, abych se přijel podívat. Evropská liga by měla vyjít. Zároveň sháníme lístky na Plzeň s Realem Madrid. Koukali jsme na ceny, je to napálené, ale lidi to dají. A když to jde, chodím na Liberec na ligu. Občas vyrazíme i ven, když se hraje na Slavii, na Spartě. Ale nejkrásnější to bylo v Anglii.
To není divu.
Byl jsem v Anglii na Tottenhamu, mém nejoblíbenějším klubu, když hráli ve Wembley proti Manchesteru City. Letěli jsme s manželkou a kamarádem a byl to pro mě neskutečný zážitek. Co se týče atmosféry, je to tam posunuté někam jinam.
Máte ještě další oblíbence?
Barcelonu, protože na tu se vždycky dobře dívá. Někdo tvrdí, že se na jejich fotbal nedá koukat, někdo jiný ho miluje. A já jsem ten, který jejich fotbal miluje. S otevřenou pusou sleduji Messiho, protože to je můj nejoblíbenější fotbalista a obdivuji, co dokáže s balonem.
Čekal jsem, že mě překvapíte tím, že jste vyrazil na světový šampionát do Ruska.
Vidíte, měl jsem to v plánu, ale pak jsem si to rozmyslel, protože se mi nechtělo do Ruska. Takže jsem raději zvolil dovolenou s manželkou u moře. I tak jsem mistrovství sledoval každý den. Televizi jsem si dal na terasu, abych koukal venku a i na dovolené jsem večer co večer utíkal sledovat fotbal. Teď zase doma hlásím, že jednou za dva týdny je Liga mistrů a že večer se mnou nic nebude. Manželka je v tomhle trpělivá a občas dokonce kouká taky.
Kdo byl na mistrovství světa váš favorit?
Francie. Dal jsem tip, že vyhraje mistrovství a vyhráli. A pak fandím ještě Anglii.
Takže roky při velkých turnajích trpíte jako já.
To je osud. I když letos nehráli špatně, byť na finále nedosáhli. Měli Kanea z Tottenhamu a mít někoho z Tottenhamu je ten nedůležitější článek (smích). Už by si Anglie konečně zasloužila něco víc. Premier League je nejlepší soutěž na světě, Angličani hrají jen tam, ale úspěch stejně dlouhodobě nepřichází.
Vraťme se k hokeji. Teď zažíváte skvělé období, ale ještě na začátku roku jste vážně marodil, nehrál. Co se dělo?
Přišlo to zničehonic. V prosinci jsem při jednom zápase cítil únavu, ale nebral jsem to vážně. Říkal jsem si, že jsem asi přetažený, jenže druhý a třetí zápas to bylo ještě horší. A pak v dalším jsem odešel úplně. Zjistili mi krevní virové onemocnění. Měl jsem dva měsíce pauzu, což bylo psychicky hodně těžké. Každý den něco děláte, trénujete, hrajete a najednou dva měsíce nic.
Co bylo nejhorší?
Já vyšel schody a byl jsem unavený. Nemohl jsem si jít zatrénovat, vzít hokejku do ruky. Na druhou stranu jsem byl doma s malou dcerkou, což byla kompenzace. Shodil jsem nějaká kila, což mi pomohlo, a pak se vrátil na play off. Trenér Jandač mě chtěl ještě na nároďák, ale doktoři mi po kontrolních vyšetřeních doporučili, abych si ještě odpočinul a připravil na sezonu. Dal jsem hodně přípravě a musím přiznat, že se cítím lépe než v minulosti.
Berete tuto sezonu jako klíčovou? Už loni jste měl být libereckým lídrem a teď by vám měl povedený rok pomoci k zahraničnímu angažmá.
Je to tak. Loni jsem však marodil, odehrál jen polovinu ligy, to se pak těžko prosazujete ven. Pro mě je teď hlavní cíl udělat slušnou sezonu, abych mohl odejít do zahraničí a zkusit to někde jinde. Bude mi 28 let, což je nejvyšší čas.
Klíčem bude ukázat se v reprezentaci na Euro Hockey Tour.
To je první krok. Když se dostanete do nároďáku, jsou tam skauti, agenti, vědí o vás mnohem víc.