Zemanův začarovaný kruh
Miloš Zeman pošesté uděloval státní řády. A ještě víc nakročil k času, kdy se bez nich národ rád obejde.
Počátky začarovaných kruhů bývají nenápadné. V rébusu kolem udělování metálů to byl fakt, že v říjnu 2013 odešlo z hradní kanceláře na ceremoniál ve Vladislavském sále o dvě pozvánky méně, než mělo. Nedočkali se rektoři Masarykovy a Jihočeské univerzity. První nenechal Miloše Zemana řečnit na své alma mater v čase volební kampaně, druhý se proti němu postavil ve sporu o jmenování Martina Putny profesorem.
Pět let starý uraženecký šprajc vyrobil problém. Nejdříve ze solidarity přestali chodit na Hrad další rektoři. K nim se přidávali politici, přičemž pokročilejší verzí nechození se stalo demonstrativní odcházení. Někdo se jen svezl na vlně, aby na sebe upozornil, ale nesahejme nikomu do svědomí – výkony hlavy státu na podobných akcích jsou někdy jen pro silnější žaludky. V každém případě se většina nechodičů či odcházečů už další pozvánky nedočkala. A k nim přibyli noví provinilci, třeba hejtmani, kteří si dovolili v hradní volbě podpořit Zemanova protikandidáta.
Paralelně s řídnutím řad v hledišti se odehrálo tříbení i na jevišti, kde se píchají metály do prsou. Od začátku Zeman rozdával medaile kamarádům a lidem myšlenkově spřízněným. Nic nového, dělal to Havel i Klaus a v nějaké míře by tomu podlehl každý. U Zemana, vzhledem k tomu, jak jeho volba polarizovala zemi, se to jen setkalo s větším křikem. To u prezidenta tohoto osobnostního založení mohlo vést k jediné reakci: „Loni vám vadila Lucie Bílá? Tak to letos dostane Ringo Čech!“
A s přihlédnutím k tomu, kdo dostává medaile a kdo bojkotuje ceremoniál, přišel nový fenomén: navržení začali řády odmítat. Tedy ne řády jako takové, ale řády od Zemana. Což je dobře cílený úder: když prezident někoho navrhne na metál a ten mu ho hodí k nohám, je to velká potupa. Začarovaný kruh se dál zamotává: aby si nenabíhal na vidle, musí Hrad o to víc hledat nominanty jen mezi lidmi duševně spřízněnými, eventuálně bezpečně mrtvými. Což odradí další a další na jevišti i v hledišti.
Kruh se uzavřel a přetnout ho je nemožné. Snad jedině kdyby se stoleté výročí spásně využilo k zakopání příkopů, jak k tomu vyzval i premiér. Nestalo se, naopak se příkopy ještě prohloubily. Ti, kdo ostentativně trhali pozvánky, se snížili na Zemanovu úroveň. A prezident se snížil na úroveň těch, kdo používají největší oslavu státu jako politický klacek.
Výsledkem je, že za rok dva tři čtyři už pozvánku nedostanou další a další lidé, mnohem víc jich ji roztrhá a okruh dekorovaných se ještě víc zúží na partičku blízkou Hradu. Váha nejvyšších státních metálů se smrskne na Zemanovu osobní pochvalu, kterou slušný člověk odmítá ani se jejího udílení neúčastní. Což však může mít i výchovný efekt v poznání, že stát není alfou i omegou našich životů. A stejně jako se stalo módou pořádat říjnové trucoslavy v podhradí, mohou časem ze stejného podhoubí vzejít i nestátní trucřády. Které, když to nepřeženou v tom, že budou jen Zemanovým protipólem, mohou být jednou zářivější než Řád bílého lva.