Jak zbavit Evropu strachu z olympiád

Kde jsou ty doby, kdy o olympijské hry na rok 1992 usilovalo pět evropských měst. Zato teď? Takřka celá Evropa dává od olympiád ruce pryč.

Dlouhý je seznam měst, která kvůli výsledkům referend či po průzkumech veřejného mínění stáhla kandidaturu na jejich pořádání v letech 2022, 2024 či 2026. Figurují v něm také Mnichov, Oslo, Krakov, Innsbruck, Hamburk, Řím, Budapešť a nejnověji Sion a Štýrský Hradec.

Základní argument odpůrců her zní: Olympiády se vždy mocně prodraží a kdo to zaplatí? No přece daňoví poplatníci. Dobře, co tedy s tím?

Vládci sportu nyní usilovně přesvědčují Evropany, že hry je možné výhodně pořádat s podstatně nižšími rozpočty než dřív. Počínaje osekáním luxusních večírků pro generalitu MOV přes nízkonákladové pojetí sportovišť až k přínosu pro rozvoj města.

Jenže takové přesvědčování paradoxně naráží i na vysokou životní úroveň v řadě evropských zemí. Jejich obyvatelé ztratili zájem o jistou míru rizika, spojenou s velkým olympijským dobrodružstvím. Ani se nechtějí předvádět po vzoru asijských ekonomických tygrů.

„Podle kolegů z Rakouska například kandidatura Innsbrucku ztroskotala na tom, že lidem se v této oblasti žije až moc dobře,“popisuje Jiří Kejval, šéf českých olympioniků. „Hoteliéři tam mají na tři roky dopředu předobjednané hosty. Bojí se, že olympiáda by jim pravidelný byznys narušila. A podobně smýšlejí lidé v celé Evropě.“

Musel by tedy nastat zvrat v myšlení Evropanů ve stylu: Ano, hry nám a našemu regionu prospějí, ekonomicky i společensky.

Pomoci mohou pozitivní příklady z minulosti: Vancouver 2010 a Londýn 2012. A správně volená argumentace. Jistě, i Londýnu během příprav výrazně narůstaly náklady. „Ale ty narostou vždy. Hry plánujete sedm let dopředu, roli sehraje inflace. Náklady však nejsou klíčový parametr. Jde o výnosy,“říká Kejval.

Londýn dle posudků čtyř nezávislých a renomovaných institucí vydělal na hrách čtyři miliardy liber. Navíc za velmi krátkou dobu zásadně zrevitalizoval zaostalou část na východě města. K tomu přispěla i skutečnost, že konání her postavilo před město termín, jejž nebylo možné prodloužit. „Zato třetí ranvej na letišti Heathrow stavíme už pět let a budeme ji možná stavět ještě dalších deset,“posteskl si Paul Deighton, bývalý šéf exekutivy organizačního výboru her v Londýně. V Buenos Aires se na říjnovém diskusním fóru Olymics in Action „utkal“s Chrisem Dempseym, který vedl kampaň proti kandidatuře na hry v americkém Bostonu. Dempseyho protiargumenty tu často zněly jen: Já vám nevěřím.

I Evropa nejdřív musí uvěřit. Tomu, že Agenda 2020 a další iniciativy MOV opravdu výrazně přispějí ke snížení nákladů na hry. Že éra gigantismu a bující korupce pominula. Že olympiáda pomůže zpropagovat region a vystavět potřebnou (nikoliv zbytečnou) infrastrukturu.

Juan Antonio Samaranch mladší, místopředseda MOV, právě důrazně vyzývá Peking, aby „místo největších a nejdražších zimních her 2022“stvořil hry inteligentní.

Ale i kdyby se tak stalo, ani úspěch dalších čínských her evropský postoj nezmění. Stěžejním lakmusovým papírkem bude až letní olympiáda v Paříži 2024. Francouzi se jako jediní Evropané z boje o její hostitelství nestáhli. Slibují, že nachystají nízkonákladové hry, při nichž z 90 procent použijí už existující sportoviště, neprodělají a navrch zvelebí město.

Pokud by při naplňování tohoto předsevzetí selhali, potom může být s pěti kruhy nad Evropou už opravdu amen.