Moje Japonsko byly luky, roušky a třídy pro šprty
V šestnácti letech Anna Závadová odjela do Japonska. Chodila do dívčí buddhistické školy. Chtěla zjistit, jestli je pravda vše, co se o Japoncích říká.
Dítě se v hodině na nic neptá a na učitele si musí pěkně počkat po vyučování, pokud mu výklad není jasný. Zvykem je i to, že japonští žáci po sobě zametou třídu. V rozhovoru pro MF DNES vypráví studentka Anna Závadová o všedním životě v současném Japonsku, který je pro nás dost „nevšední“.
Když se mluví o Japoncích, vybaví se většině z nás lidé s fotoaparátem na krku a s rouškou přes ústa. To je v Japonsku běžná realita?
Roušky používají opravdu hodně často. Buď když jsou sami nemocní a potřebují jít do školy nebo do práce, nebo jako prevenci třeba v době chřipkových epidemií. Nemocnost se tam totiž hodně hlídá.
Můžete být konkrétnější?
Když se rozjela chřipka, ve škole se přesně vědělo, kolik lidí z těch, co chybějí, je doma, protože mají chřipku. A pokud se počet vyšplhal na určité číslo, celá třída musela mít roušky povinně, aby se nemoc dále nešířila.
A co fotoaparáty?
Japonci fotí moc rádi. Ale na turistiku moc nejsou. Obvykle dojedou na místo autem a pak kousek popojdou.
Také se má obecně za to, že Japonci jsou silně orientovaní na výkon, a to již od školního věku...
To je také pravda. Na výkon jsou jednoznačně orientovaní mnohem víc, než je tomu u nás. Základní škola je šestiletá, na ni navazuje nižší střední škola, která trvá tři roky. A následuje vyšší střední škola, která trvá rovněž tři roky. Přechod z jedné školy do druhé se pojí s náročnými testy. Takže v posledním ročníku každé školy se žáci a studenti opravdu hodně učí, aby se dostali na dobrou školu a později na dobrou univerzitu. Pro ambiciózní žáky a studenty dokonce často mají zvláštní třídy. Vyučování v těchto třídách trvá déle než v těch „běžných“.
Mluví škola studentům i do toho, čemu se věnují ve volném čase?
Jenže ono to zde není mimo školu. Kluby, jak zde mimoškolním aktivitám říkají, jsou na školu přímo navázané. Takže třeba čtrnáct dní před zkouškovým obdobím jsou všechny zrušené.
Ještě něco mají ve škole jinak?
Například je docela běžné, že se chodí do školy i o víkendu. Jestli to je každou sobotu nebo třeba jednou za čtrnáct dní, si každá škola určuje sama. Jinak také funguje rozdělení do tříd. Není to jako u nás, že máte stejné spolužáky celé čtyři roky. Tam se každý rok složení tříd obměňuje. Také není běžné, že by se studenti na něco ptali přímo v hodinách. Pokud něco nevědí, něčemu nerozumějí, tak si počkají na profesora po vyučování. A ten se s nimi na to podívá. Učitelé s tím počítají. A po vyučování školu studenti uklízejí. U nás jsme zametli třídu a chodbu. Byla jsem na návštěvě ve státní škole a tam studenti i vytírali.
Jak je v Japonsku vnímaná profese pedagogů?
V Japonsku jsou učitelé autoritou. Je to profese, které si lidé váží. Učitel je tam někdo, kdo vám předává zkušenosti, připravuje na další život. Kromě toho, v japonské společnosti je obecně znát poměrně velká hierarchie. I žáci nižšího ročníku se chovají uctivě k žákům vyššího ročníku. Protože ti se pak o ně starají třeba při mimoškolních aktivitách.
Chodila jste do dívčí buddhistické školy. Oddělené školy jsou běžné?
Dříve to běžné bylo. Ale poslední dobou jsou oddělené školy už v menšině. Hlavně těch chlapeckých už moc není.
Když se řekne buddhistický, představí si asi většina z nás mnicha v oranžovém rouchu. Jaké oblečení se ve škole nosilo?
Možná vás to překvapí, ale mají tam uniformy. A i profesoři, z nichž někteří byli mniši, chodili v obleku. Jenom když byly nějaké náboženské oslavy, oblékali si tradiční oděv.
Předpokládám ale, že náboženství se do výuky nějak promítalo?
To ano. Každé ráno jsme se modlili. Modlitba byla vždycky stejná, jiné bylo každý den jen motto. Jednou za čtrnáct dní v pátek k nám pak jeden z učitelů mluvil na nějaké téma a několik studentek si připravilo také povídání. Přirovnala bych to ke kázání u nás v kostele.
Jaké předměty jste měla?
Vzhledem k tomu, že jsem při příjezdu japonsky téměř vůbec neuměla, škola mi dala možnost sestavit si vlastní rozvrh. Vybrala jsem si přírodní vědy, tedy chemii, fyziku a matematiku, protože bylo snazší tomu rozumět.
Jak jste se tedy domlouvala?
Ve škole jsem měla kontaktní osobu, profesorku angličtiny. Ta mi pomáhala. A snažily se i spolužačky. Zároveň mi škola dovolila si do rozvrhu zapracovat hodiny japonštiny, které se na té škole nedávají. Docházela jsem na ně do centra pro cizince.
A jak jste japonštinu zvládla?
Myslím si, že docela obstojně. Základy jsem zvládla celkem rychle. Celkově však formální, zdvořilý jazyk tolik neumím, protože je dost náročný. Se spolužačkami a v rodině, kde jsem bydlela, jsem používala mnohem více hovorový jazyk. A tím jsem schopna se po tom roce domluvit docela dobře.
Zmínila jste mimoškolní aktivity. Co dělají studenti v klubech?
V nabídce jsou kulturní kluby a sporty. Přičemž sporty jsou časově velmi náročné. Jsou vlastně šest i sedm dní v týdnu a trvají dvě a půl hodiny. Bývá tam volejbal, basketbal, na většině škol i tradiční japonské sporty, jako je třeba kyúdo, což je lukostřelba. Vzhledem k časové náročnosti si studenti vyberou jeden sport a tomu se věnují.
Chodila jste do nějakého klubu?
Vybrala jsem si lukostřelbu, protože je propojena s japonskou kulturou. A není pojata tak sportovně jako v Evropě. Nejde tedy o to, kolikrát se trefíte do terče. Jde o harmonii pohybu, o estetiku. Každý pohyb, který učiníte od okamžiku, kdy vezmete luk do ruky až po vystřelení, je přesně daný.
Jak ještě Japonci tráví volný čas?
Jako my chodí třeba do kina. Ale nejsilnější vazby vznikají v klubech.
A co společně strávený volný čas v rámci rodin?
Ten se v Japonsku, nebo aspoň v místě, kde jsem byla, moc nenosí. Oblast kolem Fukui je typická tím, že je tam hodně malých rodinných firem. Což byl i případ rodiny, kde jsem bydlela. Tatínek pracoval ve firmě, kterou založil už jeho dědeček, maminka tam vypomáhala. Otec ráno odcházel velmi brzy a domů chodil hodně pozdě – standardně kolem desáté hodiny. Večeřeli jsme bez něj. A když přišel, tak si celá rodina sedla s ním, aby u stolu neseděl sám. Udělali jsme si třeba čaj.
Nějaké volno ale musí mít, ne?
Rodinnou dovolenou tam prakticky neznají. Ne že by žádnou neměli, ale nevybírají si ji. Muži mají reálně volno jen kolem Nového roku. Žádné dlouhé prázdniny neznají ani studenti. Prázdniny, když jsou, tak spíš mezi semestrem nebo pololetím a kratší.
Co víkendy?
O víkendech sem tam něco podniknou. Například rodina, u níž jsem bydlela, byla hodně umělecky zaměřená. Takže jsme chodili po výstavách.
Jak Japonci bydlí?
Většina domů je z lehkých konstrukcí. Dům je jen pro jednu generaci. Pak se zboří a potomci si postaví nový.
Mají tradiční prvky i uvnitř?
Většina domácností má aspoň jednu tradiční japonskou místnost, do které se vstupuje posuvnými dveřmi. Nejsou v ní židle, jen nízké stolečky a vždycky se u nich klečí. Tenhle pokoj se používá, hlavně když přijdou hosté. Spousta lidí nespí na klasických postelích. Mají futony, které se vždycky večer rozbalují a přes den zase složí.
Když už jsme u těch tradic, jak je to s japonskou kuchyní?
Ve vaření se odráží sezonnost a lokalita. Fukui, kde jsem byla, je u moře, takže tam se jedli krabi a ústřice.
A co sushi a rýže?
Sushi je záležitost spíš oslav, není to jídlo, které by se jedlo každý den. Ale rýže, ta se jí opravdu denně. Jsou i lidé, kteří ji jedí třikrát denně. Roste všude. Dokonce si ji tu lidé pěstují na zahrádkách. A když jedete autem, vidíte ji všude. Asi jako u nás pole s řepkou. Ale jak rýže roste ve vodě, vypadají pole jako obrovské lesklé plochy. Ten pohled se vám neokouká.