Muzikál vzdal Trháku hold
Pražské Divadlo Broadway vsadilo na jistotu. Muzikálový Trhák je svižná pocta původnímu filmu Zdeňka Podskalského.
V záplavě letošních adaptací slavných látek do muzikálové podoby tvůrci Trháku jako jedni z mála plně přiznávají, že jejich cílem v podstatě bylo převést slavný film z roku 1980 na divadelní prkna. Případně mu vzdát jakýsi hold; producent díla Daniel Hádl má k němu dokonce osobní vztah, muziku k filmu totiž psal jeho otec Vítězslav. Raná látka autorské dvojice Smoljak–Svěrák se k takovému zpracování navíc přímo nabízí díky bohaté hudební složce, z níž některé písně doslova zlidověly.
Z tohoto pohledu má muzikálový Trhák velkou výhodu. Divák se vedle děje nemusí prokousávat neznámými texty a melodiemi, mnohem snáze se tak při poslechu songů jako Nech brouka žít či Když dítě škrtne zápalkou přikloní na stranu tvůrců.
Známá hudba a známé písně však nejsou vše, o tom se ostatně mohou diváci přesvědčit návštěvou většiny takzvaných „hitmuzikálů“, kde poslepováním písní známého interpreta jen málokdy vznikne kompaktní dílo.
V sebelehčím muzikálu se totiž nesmí zapomínat na divadlo. Na Broadwayi to naštěstí věděli, respektive toho doslova využili. Zatímco si filmová verze utahuje z natáčení filmu, divadelní si bere na paškál přípravu muzikálu. Lehký dějový posun tak publikum dostává doprostřed příprav nového kusu pro pódia. Dále to už všechno známe – fanfaronský režisér Kohoutek se snaží dostat z předlohy to nejlepší, zatímco nesmělý scenárista Jíša se nestačí divit, co se s jeho sondou do vesnického života stalo. A producent Šus nad tím vším zuří, trhá košile a marně počítá vyhozené peníze.
Broadwayi se do hlavních rolí povedlo obsadit známá herecká jména. Další velkou výhodou látky totiž je, že žádná z ústředních postav nemusí příliš zpívat, vše obstarávají herecké sbory či menší role. Herci zde jsou tedy skutečně od toho, aby hráli. Nejvýraznější part si pro sebe zabral Miroslav Etzler. Proti svému filmovému protějšku, kterého Ladislav Smoljak ztvárnil spíše jako popleteného umělce, je Etzler v roli Kohoutka energičtější, ráznější a ukřičenější. Hercův drajv, který vtipně souzní s faktem, že Etzler v současné době sám zkouší režisérské řemeslo, trochu zastiňuje Smoljakovo nenásilné podání, typickou deklamaci a poetiku. Na druhou stranu je plus, že se Etzler nesnaží o marnou nápodobu, která by stejně nevyšla. Herec se tak do role opírá od prvního setkání s Jíšou, jeho energičnost ale postrádá gradaci, takže časem se trochu omrzí. Zato Josef Polášek, který má v roli Jíši podstatně snazší úlohu, se více blíží nešťastnému výrazu filmové verze v podání Zdeňka Svěráka.
Smysl vymizel
I v ostatních úlohách se diváci dočkají známých jmen, Martin Dejdar, Josef Vojtek či Iva Kubelková však mají jen menší role, což je v některých případech dostačující, v jiných na škodu. Výraznější part má ještě Dana Morávková jako listonoška, ke které směřuje vtip, zda nezmešká natáčení Ordinace. Tvůrci se vůbec nebáli Trhák opatřit současnými narážkami – „Tohle se hodí na předávání státních vyznamenání či do cirkusu,“zvolá třeba režisér.
Filmový Trhák, přiznejme si, nepatří k tomu nejlepšímu, co dvojice Smoljak a Svěrák vytvořila. Lehkou komedií s ještě lehčími písněmi se tehdy pokusili vyrovnat s normalizačním požadavkem na nenáročnou komunální tvorbu. Dobový aspekt však nyní vymizel, takže muzikálový Trhák musíme brát opravdu jako důstojnou oslavu jednoho zvláštního snímku.
Teď je jen otázka, zda si jeho fanoušek raději postopadesáté nepustí originál. Pokud však do divadla vyrazí, zklamán nejspíš nebude.