Nechtěný pohár zůstal
Tenisová dáma Helena Suková prožívá báječný rok. Bála se jen, že jí na Hradě bude zima.
Česká fedcupová rekordmanka, čerstvá členka Mezinárodní síně slávy a nově též majitelka státního vyznamenání o víkendu v O2 areně znovu spatří důvěrně známý předmět. Stříbrnou mísu pro vítězky Fed Cupu. Žádná tenistka s ní asi nestrávila víc času než Helena Suková. Nejen o tom nyní třiapadesátiletá psycholožka promluvila v rozhovoru pro MF DNES.
Jaké máte plány na víkend?
Půjdu na finále Fed Cupu. Je to velká událost ve vyprodané hale. Je příjemné být u toho.
Fandíte obvykle, nebo se díváte s profesionálním odstupem?
Dívám se s profesionálním odstupem. A přitom fandím.
Představíte si v některých situacích sama sebe na kurtu?
Nemám ráda srovnávání. Ale občas mě napadne třeba: „Jé, teď mohla zahrát po lajně!“Vidím, že dotyčná hráčka mohla ze svého rejstříku úderů zvolit jinou variantu.
Vaše maminka ve Federation Cupu, jak se dříve nazýval, působila jako hráčka i trenérka. Jak jste soutěž vnímala odmalička?
Máma byla kapitánka v roce 1975, kdy Československo poprvé vyhrálo. Pár měsíců poté Martina Navrátilová emigrovala. Takže pohár byl jako žhavá plotna. Papaláši se ho stranili, nechtěli ho u sebe vystavovat, takže jsme ho měli rok doma.
Kde jste ho uchovávali?
To přesně nevím. Pamatuju si, že se s ním fotilo celé příbuzenstvo. Mísa ještě neměla podstavce a neexistovalo na ni nějaké pouzdro. Máma ji dala do síťovky, ve které ji napřesrok vracela. Když jsem pak ve vítězném týmu byla já, už ho převáželi ve velké kožené vypolstrované brašně.
Co pro vás Federation Cup znamenal jako pro tenistku?
Strašný stres. Úplně jiný než na běžných turnajích. Myslím, že můj výkon byl pod jeho vlivem o něco horší než forma na WTA Tour.
Proč?
Nehrála jsem jen za sebe, ale za tým, za zemi. První ročník, který jsem si trošku užívala, se hrál v Austrálii v osmaosmdesátém, kde byl kapitánem Jirka Medonos a já poprvé působila jako jednička týmu.
Daly tehdy tenisové solitérky dohromady partu?
Nějak jsme spolu vyšly, vyložené kamarádství na turnajích nikdy nepanovalo. Stejné to bylo na Fed Cupu.
Svého času jiskřilo napětí mezi vámi, Hanou Mandlíkovou a Janou Novotnou...
... ale to nebylo spojené s Fed Cupem, šlo o řevnivost z WTA Tour. Je pravda, že když jsme s Janou byly úplně na kordy, nehrály jsme spolu ani debla ve Fed Cupu. I na olympiádě v Barceloně pak s Janou nastoupila Andrea Strnadová, což byl podle mě totální nesmysl. Neměly šanci uspět a taky neuspěly.
Jaké bylo sloužit jako dvojka za Mandlíkovou?
Všechno se dělalo pro ni jako pro jedničku, což moc příjemné nebylo. Ale byla výkonností jinde a spoléhalo se na její vítězství ve dvouhře. Byla to naše jistota, stejně jako náš společný debl (tenkrát se hrály jen dva singly a čtyřhra).
Jaká fedcupová vzpomínka je pro vás nejsilnější?
Vybavují se mi různé střípky. První start v Japonsku v listopadu 1981. Jela s námi ještě máma, která už byla po operaci nádoru na mozku (zemřela o sedm měsíců později). Vzali mě do počtu, ale holky (Mandlíková a Renata Tomanová) prohrály se Sovětkami a moc se jim nechtělo hrát soutěž útěchy. Tak jsem do ní naskočila a celou jsme ji vyhrály, takže jsem do Fed Cupu vklouzla úspěšně... Pak si pamatuju finále v Praze 1986. Lidi nám proti Americe moc nefandili, což nás štvalo.
Za USA nastoupila Martina Navrátilová a většina diváků na protest proti režimu přála jí, a ne Mandlíkové. I vás se to dotklo?
Na jednu stranu jsme byly pyšné, že se můžeme předvést doma. Tehdy jsme měly naprosto výjimečnou příležitost. Hrálo se na novém stadionu na Štvanici, obhajovaly jsme pohár, chtěly jsme vyhrát. O to víc nás reakce publika mrzela. Martina a Chris Evertová nás ve dvouhrách porazily, o šampionkách bylo rozhodnuto a nám se v té atmosféře nechtělo jít na debla... Museli nás v šatně hodně přemlouvat. Nakonec se jim to povedlo.
13 ročníků. 57 vítězných utkání. Čtyři tituly. Pomohly vám fedcupové úspěchy do Mezinárodní síně slávy, kam vás letos uvedli?
Člověk nikdy neví, co při hlasování nakonec rozhodne. Nejprve vás musí navrhnout komise, která samozřejmě zná celou vaši kariéru. Pak se tajně vyjadřuje širší obec odborníků. Hlasy se posílají právnické firmě, aby byla objektivnost zachována. Letos přizvali i veřejnost, aby se celý proces zviditelnil. Moje nominace byla dvakrát neúspěšná, takže jsem poslední třetí šanci už nevěřila. Ale zázraky se dějí.
Dobrou zprávu vám před rokem sdělil legendární Američan Stan Smith po telefonu, že?
Ano, volal pozdě večer. Jako dvakrát předtím začal: „Ahoj! Jak se máš? Kde jsi? Co děláš?“A já stejně jako dvakrát předtím jen netrpělivě čekala na ortel, jak to dopadlo. Čekala jsem další: „Sorry, nedostala ses...“Jenže tentokrát povídá: „Letos to klaplo!“
Co následovalo?
Během deseti minut jsem si vyřídila víza do Austrálie, protože se moje přijetí mělo oznámit v lednu v Melbourne. Na Australian Open jsem přiletěla o pár dní dřív, poprvé po dvaceti letech. Nesměla jsem prozradit důvod. Takže se mě všichni vyptávali: „Jééé, co tady děláš?“A já mlžila: „Nostalgie, no... Musela jsem se přijet podívat.“
Oznámení se konalo na centrálním dvorci, že?
Podle původního scénáře jsem měla podstoupit rozhovor s Martinou Navrátilovou v Laver Areně. Jenže zápasy se protáhly, na otázky nezbyl čas: „Prostě sama proneseš pár vět.“I tak bylo úžasné stát na kurtu se sedmnácti legendami, jakými jsou Billie Jean Kingová, Rod Laver, Martina, Stan Smith a další.
Jak probíhal v létě samotný ceremoniál v americkém Newportu?
Nově přijatého člena při něm musí někdo představit. Požádala jsem bráchu Cyrdu. Mluvil spatra moc hezky. Já si řeč napsala, abych na někoho nezapomněla. O radu jsem poprosila i našeho primáře, kamaráda a zkušeného spisovatele Jana Cimického. S precizní angličtinou mi pomohli kamarád Angličan a synovec s neteří, kteří vyrůstají v Americe. S bráchou jsme si navzájem neprozradili, co na pódiu povíme. Bylo to hodně slavnostní, živý přenos běžel na Tennis Channel.
Pokračování na protější straně
Fed Cup byl strašný stres. Myslím, že můj výkon byl pod jeho vlivem horší.