Životní trefy biatlonistky Davidové
V českém biatlonu nadchází čas Markéty Davidové. V 21 letech je senzačně třetí v Pokljuce.
Ve středečním večeru si Markéta Davidová a Eva Puskarčíková vyrobily bílá křídla, převlékly se za anděly a s dalšími členy týmu uspořádaly Mikuláše pro děti pánů Šlesingra a Moravce, které do Pokljuky přicestovaly za svými otci. Zní to jako nepodstatná příhoda. „Ale právě tahle akce Markétě pomohla,“usoudila Puskarčíková.
„Jo, byly jsme z toho Mikuláše plné dojmů a pořád se smály,“přitakala Davidová. Dočasně zapudila myšlenky na biatlon a na zbabranou nedělní smíšenou štafetu. Vyčistila si hlavu.
Včera letěla po trati, střílela jako z partesu a všichni žasli. Vždyť nikdy předtím neabsolvovala ve Světovém poháru dlouhý vytrvalostní závod. Nikdy předtím se jí nestalo, aby ve čtyřpoložkovém klání nasbírala méně než tři chyby.
Teď měla na kontě jedinou. Na rozryté trati vyválčila i s vysokým číslem 72 třetí místo, své první stupně vítězů ve Světovém poháru. „Dala našemu biatlonu ten nejkrásnější dárek,“zářil šéf svazu Jiří Hamza.
Nedali mi štafetu sežrat
Že je juniorská mistryně světa suverénně největším talentem českého týmu, potvrdila v bláznivém závodě, v němž i superstar Mäkäräinenová hned při první ležce minula čtyři terče. Davidovou naopak dělilo pouhých 16 sekund od vítězné Ukrajinky Džymové a 10 sekund od druhé Polky Hojniszové.
Kolegyním na stupních vítězů bylo 28 a 27 let. Jí jen jedenadvacet.
Sportovní geny má po mámě volejbalistce a tátovi basketbalistovi. „Ale míčové hry mi nejdou,“tvrdí. Zato od mládí vyhrávala v běhu na lyžích a v roce 2010 se upsala biatlonu.
Bývá na roztrhání. Na České zemědělské univerzitě v Praze studuje obor Zoorehabilitace a práce se zvířaty. Po závodních štacích tahá skripta. „Zrovna se učím na zkoušky, možná dám nějakou ještě před Vánoci. A do jara musím stihnout dodělat diplomku.“Píše ji na téma Tejpování koní. Koně miluje.
Ani státnicemi a bakalářskými zkouškami se školou končit nemíní. „Chci se přihlásit i na magisterská studia. Buď zase na zemědělce, nebo na veterině. Věřím, že to skloubím s biatlonem,“plánuje.
Je chytrá, emotivní. „A velmi soutěživá,“ doplnil Egil Gjelland, trenér českých žen.
Marian Málek, který ji předloni vedl v B-týmu, Davidovou charakterizoval: „Je i sebevědomá, svá, občas tvrdohlavá. Dovede být v opozici proti trenérům. Od mládí však přeskakuje své vrstevnice.“
Tehdy ovládla v Beitostolenu závod druholigového IBU Cupu, coby první Češka od Gabriely Koukalové. Nyní stojí na stupních vítězů ve stejném středisku, kde Koukalová pod dívčím příjmením Soukalová slavila v prosinci 2012 premiérové vítězství ve Světovém poháru.
Po nesmělé a krátké seznamce s biatlonovou první ligou v sezoně 2016–2017 dokázala Davidová už v té minulé vyladit formu na olympijské bitvy a v Koreji se dvakrát prosadila do první dvacítky. Včera udělala další skok vpřed. Kdo by tomu ještě v neděli věřil, když ve smíšené štafetě musela na dvě trestná kola, odsoudila tým k drtivé porážce a v cíli mezi slzami říkala: „Nevím, proč jsem dělala na střelnici takové prasárny.“
Tým vycítil, co musí udělat. Na pokoj za ní přišel Michal Krčmář a snažil se ji podpořit, přidávali se další. „A já jsem taková její biatlonová máma, vzala jsem si ji pod křídla,“říkala Puskarčíková.
Pozvolna se Davidová opět začala usmívat. „Ostatní mě strašně podrželi. Nevyhostili mě, nedali mi tu štafetu sežrat,“pronesla s úlevou.
Byla jsem v transu
Jakmile ve vytrvalostním závodě vybílila první tři položky, najednou na ni volali: „Jedeš o bednu!“Zbývala poslední položka. Ta nejkritičtější.
Stojky se vždy tolik obávala. Čtvrtá rána letěla mimo. Roztřásly se jí nohy. Co teď? Odložila pátou ránu, supěla jako lokomotiva. „Snažila jsem se ten stav rozdýchat.“
Povedlo se. Poslední terč spadl, udržela se v medailové bitvě. „Come on, come on, Makula,“promlouval sám k sobě na střelnici kouč Gjelland, ve vysílačkách se mísila čeština s angličtinou, servisman Tomáš Žídek z trati hlásil: „Už předstihla Bendikovou.“
Opět na ni cosi křičeli, jenže nevnímala: „Byla jsem v transu.“
Střelba ji nakopla, sil měla stále dost. Statistiky ukázaly, že dosáhla čtvrtého nejlepšího běžeckého času. „Vážně?“odmítala uvěřit.
Proťala cíl a věděla: Ta bedna to bude! S Puskarčíkovou, která tu čekala, si zařvaly nadšením. Přiběhl za ní celý ženský tým, každý gratuloval, po telefonu i bývalý kouč Jindřich Šikola, jenž se nyní stal psychologem na dálku. Tolik nových vjemů se na Davidovou hrnulo. Už zase plakala, pro změnu štěstím, až jí museli přinést papírové kapesníky. „Já jsem hrozná, co závod, to slzy,“říkala. Jenže tyhle byly sladké.
„Nechci s Markétou nikam spěchat,“zdůraznil dojatý Gjelland. Bylo by nemoudré domnívat se, že rázem bude pravidelně dojíždět na předních příčkách.
Sama si to uvědomuje. Její střelecká forma se stále pohybuje po sinusoidě nahoru–dolů.
Gjelland jí změnil styl najíždění na položku vstoje. „Jenže dál je pro mě střelba dost o hlavě, často při ní dělám zbytečné chyby,“líčila Davidová. „Upozorní mě na ně, ale já je příště udělám znovu. Některé věci mi prostě docházejí pomaleji. Trvá to, než do sebe zapadnou.“
Včera zapadly přímo skvěle.