Dárce orgánů zachrání až 10 životů
Stát musí vytvořit podmínky, aby se skutečně každý potenciální dárce orgánů tím dárcem stal. V současnosti čeká na transplantaci zhruba 1 200 lidí.
Transplantace lidé často vnímají jako vrchol současné medicíny. Zákroku však předchází stovky telefonických hovorů. Když se naskytne vhodný dárce, musí tým jednat, zařídit odběr orgánů a zajistit vhodné příjemce. V Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) má tuto část na starosti lékařka Eva Pokorná. Její tým musí zajistit, aby se dostaly orgány od mrtvého člověka k živému. A to je proces, během kterého se musí jednat rychle a pokud možno bez emocí.
Co vás vedlo k tomu, vydat brožuru pro rodiny dárců orgánů?
V České republice je zákonem daný princip předpokládaného souhlasu s darováním orgánů po smrti. Každý z nás má možnost se vyjádřit a říci ne, nejlépe evidencí v Registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním tkání a orgánů. A pokud se nevyjádříme, předpokládá se souhlas. Zákon také říká, že ošetřující lékař má povinnost informovat o možném odběru osobu blízkou. Pro lékaře intenzivisty je toto nejobtížnější část v procesu indikace a následné organizace odběru orgánů. Lékař sděluje špatnou zprávu a to, že se jim blízkého člověka nepodařilo zachránit a že zemřel. Náš tým z Transplantcentra IKEM se snaží být v co nejužším kontaktu s těmito lékaři a být jim maximálně nápomocen při nesnadné komunikaci s pozůstalými. A proto jsme napsali informační brožuru s názvem Dar života. Ta podrobně popisuje nejen odběr orgánů, ale také cestu orgánu od příjemce až po dárce.
IKEM je největší transplantační centrum v Česku, kolik dárců máte?
V loňském roce bylo v Česku 267 dárců orgánů. V regionu IKEM jsme měli 136 dárců.
Jak se rozhoduje, kdo jaký orgán dostane?
Za alokaci čili přidělování orgánů zodpovídá v Česku Koordinační středisko transplantací (KST). To je zcela nezávislé na všech transplantačních centrech. Rozhoduje podle jasně definovaných, psaných a dodržovaných pravidel. Celý proces musí být i zpětně dohledatelný, a tím i kontrolovatelný. Obecně lze říci, že přednost dostává ten příjemce, který orgán potřebuje nejvíce, je v nejtěžším klinickém stavu. A alokace orgánů jsou skutečně v transplantační medicíně tou nejtěžší etickou otázkou.
Kolik lidí dnes v Česku čeká na transplantaci orgánů?
Na čekací listině je aktuálně okolo 1 200 lidí. Na transplantaci ledvin čeká nejvíc čekatelů, a to přes osm set. Konkrétně transplantace ledviny by měla přinést pacientům významné zlepšení kvality života, protože existuje náhrada funkce ledviny – dialýza. Ale transplantace srdce, jater, plic jsou život zachraňující výkony. Neexistuje žádná dlouhodobá náhrada těchto orgánů a pacient čekající na tyto transplantace nemá před sebou žádnou jinou šanci než orgán od dárce a možnost transplantace.
Nemají někdy příjemci orgánů snahu poznat rodinu dárce?
Někdy jsou zvědaví, kdo jim orgány daroval, jestli to byl muž, nebo žena, případně jak byl starý. Ale že by vyloženě pátrali po svém dárci, to říci nemohu. Naopak někdy se pozůstalí ptají, jak se daří příjemcům orgánů od jejich blízkých. V tomto případě jim sdělíme pouze informace, které smíme. Například, že byla transplantace úspěšná, že orgán dostala čtyřicetiletá žena a že se jí daří dobře. Stalo se nám ale i to, že zavolal příjemce srdce, který měl desáté výročí od transplantace a chtěl předat vzkaz rodině dárce. Vysvětlila jsem mu, že aktivně toto udělat nemohu. A shodou okolností matka právě toho dárce ve stejném čase sama zavolala. Vzpomínala na desáté výročí úmrtí svého syna. Vzkaz, že se příjemci daří dobře a jeho vděk rodině, jsem tedy mohla předat.
Jaký je vůbec stav transplantační medicíny u nás?
Česká transplantační medicína je úspěšná, a to nejen z hlediska výsledků transplantací, ale i z pohledu dostupnosti pro naše české pacienty. Ale i u nás platí, že hlavním limitem transplantační medicíny je nedostatek orgánů a nedostatek dárců orgánů. Každá země má počet zemřelých dárců orgánů jiný. Například Španělsko mělo v roce 2017 téměř 50 dárců na milion obyvatel. V Česku jsme měli 25,4 na milion obyvatel, ale Německo necelých deset dárců na milion obyvatel. Záleží na tom, jaké vytvoří především stát podmínky pro dárcovský program.
Ve Španělsku se daří zajistit více zemřelých dárců orgánů než třeba v České republice, proč se potenciální zemřelý dárce tím dárcem vždy nestane?
Těžko říct, ale je třeba si uvědomit, že pro personál dárcovské nemocnice je to velká zátěž. Časová, odborně medicínská, personální a emoční. Ne vždy to z objektivních důvodů lze udělat. Slouží jeden lékař, má na starosti další těžké pacienty, kteří mají před sebou perspektivu života. Kdežto tento pacient zemřel, i když může někde daleko zachránit až deset životů. Oni ale zodpovídají a musí léčit pacienty na vlastním oddělení. Podle zákona mají poskytovatelé zdravotních služeb povinnost informovat o možných dárcích orgánů příslušné transplantační centrum. Otázkou zůstává, zda jsou pro tuto povinnost vytvořeny dobré podmínky.
Jak to tedy řeší tam, kde jsou úspěšnější v počtu dárců?
Španělé mají zcela odlišně organizovaný dárcovský program. V každé nemocnici je člověk, který má na starosti tuto část medicíny, věnuje se jí zcela profesionálně a dostává za ni plat. Tento model se nedá úplně aplikovat do českých podmínek. U nás je na rozdíl od Španělska hodně malých oddělení ARO. A je jasné, že zde na plný úvazek lékař odpovědný za dárcovský program pracovat nemůže. Ale i tato oddělení hrají velmi důležitou roli, protože i zde se může jedenkrát do roka vyskytnout možný dárce. Konkrétně IKEM spolupracuje celkem s 38 nemocnicemi regionu a s celkem 57 odděleními ARO a intenzivní péče. Polovina všech dárců pochází z velkých nemocnic, ale druhou polovinu tvoří dárci z mnoha malých nemocnic a oddělení. A každý jeden dárce má obrovskou hodnotu.
Jak tedy probíhá proces, když se najde vhodný dárce?
Od lékaře ARO převezmeme informace o možném dárci orgánů. Potřebujeme znát, co se mu stalo, co vedlo ke smrti mozku, zda lékař klinickou diagnózu již potvrdil instrumentální metodou. Musíme vědět, kdo to je, neboť bezprostředně kontaktujeme Registr osob nesouhlasících s posmrtným darováním orgánů, zda se nejedná o osobu, která vyjádřila za svého života nesouhlas. Následně musíme znát krevní skupinu, hmotnost i výšku, protože například u srdce, jater a plic velikostní podobnost dárce a příjemce hraje roli.
Co se děje dál?
Potom kontaktujeme Koordinační středisko transplantací (KST). To určí, zda je nabídka srdce či jater pro pacienta z čekací listiny transplantačního centra v IKEM, či v Brně. Konkrétně tyto orgány se transplantují v ČR ve dvou transplantačních centrech. Potom koordinátorka našeho transplantačního centra informuje o možném dárci kardiology, kardiochirurgy, hepatology, hepatochirurgy, diabetology, pokud se odebírá slinivka břišní, případně plicní tým z Motola – jediné transplantační centrum v Česku, kde se transplantují plíce. Lékaři ověří, zda je předpokládaný příjemce orgánu schopen transplantace, a domluví převoz do IKEM. Odběr orgánů provádí chirurgický tým buď přímo na operačním sále v dárcovské nemocnici, kam musí odběrový tým vyjet, nebo se dárce transportuje do transplantačního centra nejčastěji do IKEM. Koordinace a organizace odběru od prvního kontaktu a informace o možném dárci do odběru orgánů trvá minimálně dvanáct hodin a je do ní celkem zapojeno i více než 80 lidí. Koordinátorka v průběhu celého procesu vykoná přes čtyři sta telefonních hovorů.
Kolik času máte na celý výkon?
Pro orgán a osud příjemce je velmi důležitá doba ischemie. Ta začíná tím, že lékař přeruší krevní oběh v těle dárce. Doba ischemie končí až obnovením krevního oběhu orgánu již v těle příjemce. Tato doba může být různě dlouhá, obecně platí čím dřív tím líp. Pokud se odebírá například srdce na operačním sále v Ostravě a transplantuje se v 400 km vzdáleném IKEM, musíme počítat s každou minutou. Srdce by mělo být transplantováno nejpozději tak, aby doba ischemie nepřesáhla 4 hodiny.
Můžete uvést příklad?
Počítejme tedy společně. Krevní oběh v srdci dárce lékař přeruší na operačním sále v Ostravě a od té doby počítáme čas již na minuty. Vlastní perfuze a vyjmutí srdce z těla dárce trvá asi 20 minut, zabalení dalších 15, převlečení odběrového týmu, cesta z operačního traktu k východu do sanity trvá dalších 10 minut, transport z nemocnice k letadlu na letišti v Mošnově 30 minut. Let potom vyžaduje i 90 minut podle typu letadla a počasí. Většinou létáme s vojáky. Následuje přistání v Praze Kbelích, nasednutí do již čekající sanity a transport do IKEM. To zabere asi dalších 25 minut. Chirurgové v IKEM už přípravu transplantace zahájili, ale nemocné srdce mohou vyjmout až tehdy, je-li dárcovské srdce již skutečně na sále přítomno. Nyní teprve začíná doba šití anastomóz (funkční spojení zejména cév, pozn. redakce), která vyžaduje i více než 30 minut dle složitosti stavu pacienta. Jakmile dojde k obnovení krevního oběhu pacienta v novém srdci, končí doba ischemie a zde v tomto konkrétním případě se blížíme čtyřem hodinám.
Takže orgány mají vojenský doprovod...
Spolupracujeme s armádou, používáme vojenská letadla a létáme s vojenskými piloty. Jezdíme sanitními vozy, někdy i za doprovodu policie. Je to organizačně nesmírně náročná část medicíny, a i když se každý odběr odehrává podle určitých pravidel, je někdy nutné řešit nepředvídané situace a operativně se situaci přizpůsobit. Vzniklé problémy se musí řešit a především vyřešit, protože se řada postupů nedá odložit nebo snad zopakovat či opravit.