USA-Čína: řítí se do Thukydidovy pasti?
Thukydidova past: svědek zničující války Sparty a Atén nám zanechal postřeh, že hegemon a velmoc na vzestupu jsou samospádem událostí předurčeni ke konfliktu. Tato past je i v pozadí většiny velkých válek moderní doby. Jak to dopadne teď?
Už zase se mluvilo o válce mezi USA a Čínou, tentokrát kvůli Tchaj-wanu. Zatím nehrozí, zřejmě o to víc se líčí, jako když si děti vyprávějí dojmy z filmu Gamera kontra Gaos. Ale vážně: může to opravdu přijít? Nevěřte těm, kdo vědí, že válka vypukne, ale ani těm, kdo vás ujišťují, že nevypukne. Nemají věšteckou kouli. Zato věřte muži jménem Thukydides.
Tento Řek, který žil půl tisíciletí před naším letopočtem, prožil sebezničující válku mezi Spartou a Aténami, z níž vydestiloval větu, která je nejplatnějším pravidlem mezinárodních vztahů všech dob: „Vzestup Atén a strach tím probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.“
Říká se tomu Thukydidova past. Právě se do ní řítí Amerika a Čína. Americký politolog Graham Allison tuto past vzal a přiložil na zásadní konflikty moderního věku, v nichž si šly po krku hlavní velmoci té doby, aby zjistil, jak by to mohlo dopadnout teď. Zkoumal, kde se stala chyba, takže se nakonec zabíjeli
Angličané
a Nizozemci v 17. století, rakouské císařství s Francií, Britové a Francouzi s Němci za první a pak i za druhé světové války. A naopak, proč se do sebe nepustili Britové a Američané začátkem 20. století či Američané a Sovětský svaz za studené války, přestože základní spor byl pořád jako přes kopírák. Vynořující se mocnost ohrozila tu na trůně.
Ale nejdřív se podívejme, co to tehdy ti Řekové vyvedli. Budete překvapeni, jak to bude znít povědomě.
Válku nechtěli, stejně ji měli
Když Řekové zahnali Peršany, něco se stalo. Do té doby byla sto let bezkonkurenční supervelmocí řeckého světa vojácká Sparta. Ale kvůli bojům s Peršany si Atény postavily nejsilnější řecké loďstvo, takže se začaly považovat také za velmoc. Díky lodím si navíc na řeckých ostrovech vytvořily vlastní námořní impérium. Ostrované jim platili za ochranu a dělali to rádi, protože kdo nechtěl, tomu Atény brutálně vysvětlily, jak se věci mají. Všichni vzkvétali. Byla to éra blahobytu a kultury šířené z Atén, které pořád bohatly. Tak mohly filozofovat, obdivovat svoji demokracii a chodit do divadla. Staly se zářným civilizačním vzorem, a tak braly rozpínání své říše jako čiré dobro.
Jak Atény měly větší váhu, chtěly v „globálním“řeckém světě větší slovo a úctu. Sparta to ale brala jako nevděk, protože její zbraně před časem zajistily Aténám bezpečnost a ochranu, takže mohly vzkvétat.
Sparta měla také své impérium spojeneckých států, ale na rozdíl od Atén se je nesnažila předělávat podle svého vzoru. Sílící moc Atén ji znepokojovala. Obě mocnosti se sice dohodly, že třicet let nebudou válčit a spory urovná například věštírna v Delfá ch,
ale stalo se, co se stát muselo. Rivalové nakonec nespadli do konfliktu přímo, na tobogan k válce je posadil konflikt dvou malých států.
Jeden byl spojenec Sparty, druhý byl neutrální, ale pozval si na pomoc Atény. Ty měly zásadní problém: když odmítnou s poukazem na Spartu, budou najednou silou druhé kategorie, protože to bude vypadat, že se bojí. Vyřešily to šalamounsky: poslaly jen pár symbolických lodí, které ani neměly bojovat. Ale byly tam.
A tak Sparta měla také problém: když nechá spojence napospas, i když Atéňané přímo neválčili, její moc a ochrana ztratí věrohodnost a „její“státy začnou přebíhat k Aténám.
Podobných sporů bylo víc. Například když Atény vyhlásily sankce proti městu Megara, jež bylo spojencem Sparty, protože tam prchali aténští otroci.
Jak se zájmy Atén a Sparty křížily, „sílily i nejvášnivější hlasy v obou systémech, mohutněla pýcha, vyostřovaly se názory na hrozbu představovanou protivníkem a byli ukřičeni ti, kdo chtěli zachovat chladné hlavy a mír“. Vše neúprosně vlastní vahou směřovalo k válce. Thukydides píše, že tři hlavní síly, jež to všechno hnaly, byly státní zájmy, strach a čest.
Pak přišla válka, která zničila řecký svět. Co nesvedli Peršané, udělali si Řekové sami.
Proč se občas zabíjelo?
Příklad Atén a Sparty se v dějinách opakuje. Thukydidova past taky. Stojí u kořene i těch nejnesrozumitelnějších válek. Můžeme se učit, že šlo o koření, kolonie, lebensraum či ideologii, ale někde v pozadí obvykle je, že vzmáhající se velmoc začala hrozit vytlačením momentálního dominátora.
Graham Allison sestavil soubor šestnácti konfliktů, které se podílely na utváření světa, a ukazuje se, že jejich účastníci bez výjimky spadli do stejné pasti jako staří Řekové. Na konci 15. století se dominantní mocnost Portugalsko dostala do střetu s vycházející mocností Španělskem, v 16. století se zkřížily zájmy Francie a Habsburků, potom zase hodil i Habsbur kům
rukavici Osmani, ve třicetileté válce se Habsburkové střetli se Švédy o severní Evropu, hned potom si to rozdali s Holanďany Angličané, kteří chtěli zlomit jejich námořní moc a převzít obchody, pak přišlo dvojí utkání Anglie s Francií o to, kdo bude největší koloniální mocností a získá hlavní slovo v Evropě, poté se Britové a Francouzi zase spojili proti Rusku v krymské válce, protože chtělo východní Středomoří. Pak si v roce 1870 Němci vzali od Francouzů vládu na evropském kontinentu, Japonsko si roku 1905 úspěšně vyskočilo na velmoc Rusko ve východní Asii a zhruba ve stejné době hodily nastupující USA rukavici světovému hegemonovi Británii, byť zatím jen na západní polokouli. Pak přišla první světová válka a druhá, kterou Allison rozdělil na dvě. V jedné Německo chtělo ovládnout Evropu proti SSSR, Francii a Británii, ve druhé Japonsko Asii proti USA. Předposlední je studená válka mezi USA a SSSR a poslední překvapivě střet sjednoceného Německa a Británie a Francie o vliv v Evropě.
Pesimistický závěr: z šestnácti konfliktů nastupujících mocností s dominantními skončilo dvanáct válkou. Jen čtyři se vyřešily klidně.
Optimistický dodatek: není to určující, protože se většinou odehrály v dobách, kdy válka se brala opravdu jen jako politika vedená jinými prostředky a v porovnání s jadernou érou byla, pokud jde o míru zničení, levná, takže se zmáčknutím spouště si nikdo hlavu moc nelámal.
Ale teď už pojďme na Ameriku a Čínu.
Invaze do Británie roku 1910
Rozsah čínského vzestupu si pořád neuvědomujeme. Západní média často dělají svému světu medvědí službu: protože na Čínu přikládají západní šablony, slepě se vybíjejí hlavně v líčení porušování lidských práv a autoritářské politiky. To hlavní uniká.
Jen detail pro představu: v letech 2011 až 2013 vyrobila a spotřebovala Čína víc cementu než USA za celé 20. století. V rozmezí pouhých patnácti let vznikly v Číně novostavby odpovídající veškeré současné zástavbě v Evropě.
Čína jede a hodně připomíná Německo před první světovou válkou. Jak neuvěřitelnou rychlostí vzestupu a ekonomické síly, tak pocitem, že byla obrána o své právoplatné místo ve světě národy, jež byly silné ve chvíli, kdy ona byla slabá.
Sto let po začátku první světové války se učíme, že za hodně mohla hloupost státníků a domino spojeneckých smluv. Ale z čínsko-amerického pohledu by nás mělo hlavně zajímat, že Německo strašně chtělo své „místo na slunci“a Británie se nečekaně silně bála úpadku ztělesňovaného nástupem silného Německa. Dnes to vypadá divně, ale dávno před létem 1914 byly mezi nejšťavnatějšími britskými bestsellery knihy o německém útoku na Británii. Nesly názvy jako Bitva u Dorkingu, Když přišel císař Vilém či Invaze v roce 1910. Dokonce slavný humorista P. G. Wodehouse napsal knihu Přepadení, v níž Anglii obsadí Němci a jejich spojenci.
Podobné dnešku je i to, že Britové vnímali své postavení jako jediné možné a pro svět rozumné, zatímco Němce viděli jako podezřelé a agresivní. Němci to viděli přesně zrcadlově. Věřili, že jejich nárok je oprávněný. A že Británie nemá právo ani sílu je brzdit.
Tím jsme u současnosti, která je zdánlivě jednoduchá, protože na ni koukáme západníma očima, ale ve skutečnosti složitá. Máme tady dvě velmoci, které jsou jako z jiných vesmírů.
Pro Ameriku, která se vidí jako nejlepší na světě, je hlavní hodnotou svoboda, z ní plynoucí rovnost, demokracie, soutěžení, lidská práva, individualismus a nedůvěra k autoritě. Pro Čínu, která se vidí jako střed vesmíru, je hlavní hodno tou řád, který zabezpeerarchie, čí autorita, hierarchie,
podřízenost
Vzestup Atén a strach tím probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.
zájmů jednotlivce a nekonfliktnost. Amerika proto bere vládu jako nutné zlo, Čína jako nutné dobro. Američané chtějí ve světě mezinárodní uspořádání, Číňané harmonickou hierarchii.
Časovým horizontem Američanů je současnost, u Číňanů je to věčnost. Je nepředstavitelné, aby americký politik řekl, že bude lepší nechat nějaký mezinárodní spor uležet až pro příští generaci, jako to udělal Teng Siao-pching s Japonskem v otázce ostrovů Senkaku.
Číňané se vidí jako kultura několika tisíciletí, jejich prioritou je maximalizace dlouhodobých zisků. Američané maximalizují bezprostřední zisky. Čína proto vidí jinak i dějiny: vrchol moci Západu, kdy si cizinci dělali v říši středu, co chtěli, ukrajovali si pro sebe koncese a přístavy a na čínských řekách vládly západní dělové čluny, je pro ně jen historickou anomálií, protože jinak cizinci naopak vždy přicházeli do Pekingu jako shrbení vazalové s dary. Čínští středoškoláci se učí stydět za poslední století, říkají mu o.
Jejich válka trvala třicet let a byla zničující. Ukončila zlatý věk řecké kultury, fungující uspořádání se zhroutilo a uvrhlo řecké městské státy do vlny násilí, jakou si nedokázali představit ani řečtí dramatici, a že byli hodně dobří.