Z celnice jsou byty: třicet let svobody u hranic
Zcelnice v šumavské Železné Rudě, zvelebované v podstatě nedávno kvůli rostoucímu provozu na znovuotevřené hranici s Německem, jsou nově byty, hospoda a obchůdek. Takhle mimochodem v kostce vypadají poslední tři desetiletí pohledem obyvatele západního pohraničí. Kdysi se sem nesmělo vůbec, později s pasem v ruce, teď kdykoli a v podstatě jakkoli. Od změny, která to všechno nastartovala, letos uplyne třicet let a je spousta důvodů, stejně tak jako příležitostí, si ji připomenout.
Bylo to jako sen, když jsme se mohli v létě 1989 za hranici poprvé podívat. V podstatě dvě generace lidí nejbližší bavorské pohraničí vůbec neznaly. Jezdili jsme se sem rekreovat, viděli jsme na ty kopce, na Javor, Ostrý nebo Hohen Bogen, ale přestože byly na dosah, nebyla do té doby šance vyběhnout si na ně. Naopak, třeba při cestě vlakem přisedali už v Klatovech nebo Janovicích pohraničníci, a než vlak dojel do Železné Rudy, zkontrolovali všem doklady.
Už se na to trochu zapomíná, ale to léto před Listopadem se poprvé po dlouhé době mohl podívat za hranici téměř každý, kdo si sehnal nějakou sumu západoněmeckých marek nebo jiných valut. Přes Bavorskou a českou Železnou Rudu jsme se tehdy z prvního výletu vraceli. Vylezli jsme za jeden den na všechny vytoužené kopce s obavou, že až za námi vojáci zavřou tlustou závoru, která měla odolat pokusu prorazit ji třeba nákladním autem, nemusíme se sem zase po léta podívat. Ale netrvalo ani půl roku a šli jsme tudy pěšky. Bez závory a s Dienstbierem…
Mluvil tehdy ze schodů staré celnice v Bavorské Železné Rudě. To je budova mnohem starší a skromnější, než byla ta nová česká. Svůj smysl už taky dávno ztratila. Připomeňme si – od 1. května 2004 s naším vstupem do Unie zmizeli celníci, v prosinci 2007, kdy Česko vstoupilo do Schengenu, přechody opustili i policisté. Tak tahle stará bavorská celnice se teď má stát zázemím pro kemp u budoucího koupaliště. Moderní biotop nahradí někdejší vyhřívaný bazén s umělým vlnobitím, což byl na Šumavě 90. let úplný zázrak, který si Češi ještě dlouho po revoluci užívali. Pak však na to i Němci přestali mít, radnice Bavorské Železné Rudy ho zavřela, chátral a po krátké epizodě znovuotevření pod soukromou firmou, jíž přispěla na provoz i česká strana, skončil definitivně.
I tohle patří k výčtu proměn pohraničí za poslední tři desítky let. Pro bavorskou stranu skončily zlaté časy, kdy byla na okraji západní Evropy. Přišla o část dotací a shodou okolností i o atraktivitu, protože bohatí Němci začali létat na dovolené po celém světě. Spousta obyvatel odešla za prací dolů k Dunaji. A to zase zřejmě vzalo u nás vítr z plachet první vlně zlatokopů – majitelům směnáren, bordelů a tržnic s trpaslíky.
V Bavorské Železné Rudě začali Češi kupovat domy a několik desítek je jich tam přihlášeno k pobytu. Na Javoru se v zimě prohánějí na lyžích tisíce lidí, z toho třetina jsou Češi. Obyvatelé českého Železnorudska jezdí do Bavorska i na úplně běžné nákupy, protože pořídí za stejné nebo nižší ceny kvalitnější jídlo. Teď už tu znají každý kout, kromě toho všeho se lidé z obou stran hranice přátelí i navštěvují a zastupitelé obou Železných Rud mívají někdy společná zasedání.
Obrovská proměna. Není taky divu, třicet let je dost času. Více než jedna generace. A tři čtvrtiny té doby, po kterou byla hranice za ostnatým drátem. Smazané to není, ale taky už jde těžko brát dobu před třiceti lety jako omluvu nebo výmluvu. Dost věcí jsme mohli jednoduše opsat, převzít to, co funguje. Třeba trpaslíky Němci pořád ještě nemají, my je pořád ještě máme.