Je to jen sen? Jiří Hájíček vydal sbírku haiku
Spisovatel Jiří Hájíček se dosud profiloval především jako prozaik – autor vytříbených povídkových sbírek a ceněné románové trilogie Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl. Teď, nedlouho po své padesátce, změnil kurz a naservíroval čtenáři bibliofilsky vypravenou sbírku básní. Jmenuje se Muž na pokraji vzplanutí a shrnuje na osmdesát „haiku z diáře 2017–2018“.
Přidal humor
Haiku, původem z Japonska, je maximálně úsporná forma: vše podstatné musí zaznít během tří řádků. To byla pro Hájíčka, jehož prózy se rozlévají běžně na ploše stovek stran, jistě hozená rukavice. Sebral ji s nonšalancí a patřičnou grácií. Ve svých básních totiž nabídl trochu jiné odstíny sebe, než které se běžně promítaly do jeho románů plných jihočeské krajiny, tamějších dějin, brutality a bezpráví světové války i komunistické totality, které doznívají po generace.
Zaprvé subtilní humor. Řada Hájíčkových haiku má, jak se na formu sluší a patří, metafyzický přesah, řada z nich si trochu stýská po čase, který odplynul, ale řada se staví k realitě čelem a oťukává ji s jistou zábavností: „Je to jen sen? / V mé kuchyni snídá / Helena Christensen.“Pokud se básníkovi zjevuje v šeru vedle stydnoucí kávy a vloček i přízrak dánské modelky, není tak zle; zestárli totiž oba.
Zadruhé kontrastnost. První oddíl knížky se točí v prostoru kuchyně, nejčastěji v hodinách probouzejícího se dne. Zvenčí sem doléhají kroky a ptačí zpěv, spotřebiče červeně blikají nebo stříbrně září a básník medituje. Chvilku je to spaghetti western, chvilku jak u Tiffanyho či s Gershwinem na Broadwayi. Prostě celý svět napříč dekádami. V druhém oddílu se slovo stává tělem a básník vyráží na cesty doopravdy: do Loun, Drážďan, Kyjeva.
Zatřetí návraty: Hájíček s poezií kdysi, v hloubi 80. let, začínal. A jak dosvědčí jeho web, kde je i rukopis sbírky Chůze po vodách z roku 2008, nikdy s ní nepřestal.
Druhá šance
Jenže Muž na pokraji vzplanutí je přeci jen jiný: zatímco dřívější básně se drží krajiny, ty aktuální jsou spíš interiérové, uzavřené. Není to reflexivní lyrika, která se rodí na procházce, jsou to soustředěné, zklidněné záblesky – po nichž možná přijde titulní vzplanutí.
Pokud loni Hájíček odmítl převzít Státní cenu za literaturu, mohl by dostat letos druhou šanci. Stojí za to i jeho aktuální poezie.