Sbohem, šampione! Murray pláče a tenis už se s ním loučí
Australian Open ještě nezačalo, a už se zrodil jeden z hlavních příběhů. Nese se ve znamení toho, že některé věci sice dlouho očekáváte, ale jejich vážnost si naplno uvědomíte až ve chvíli, kdy se o nich začne hovořit zpříma.
Vědělo se, že na tom velký tenisový šampion Andy Murray není dobře. Nikoli však to, že jeho kariéra končí. A to spíš dříve než později.
Dvakrát vyhrál Wimbledon, jednou US Open, 41 týdnů byl světovou jedničkou a navrch má dvě olympijská zlata. Murraymu je stále jen 31 let, ovšem při nevinné úvodní otázce „Jak jste na tom?“vyjevil na tiskové konferenci v Melbourne své zoufalství.
Slzel a líčil: „Tak moc bych se chtěl rozloučit ve Wimbledonu, ale nevím, jestli to zvládnu. Musím myslet i na kvalitu svého života.“Operovaná kyčel ho ničí. Nedávno se svěřil, že mimo kurty kulhá, což ho psychicky sráží. Trmácel se po nejlepších specialistech, loni zatížil tělo pouhými 12 zápasy — a nebylo to nic platné. Jako by snad kdysi podepsal sám se sebou mefistovskou smlouvu o tom, že cestě na vrchol obětuje vše, což se mu teď vrací. Když emotivní vystoupení skončilo, na chodbě se objali Slzy s koučem Jamiem Delgadem. Jako by kolem nich nahlas tikalo odpočítávání: Murray dostal pro 1. kolo Španěla Bautistu, 22. hráče světa a vítěze nedávného turnaje v Dubaji, kde ve finále zdolal Tomáše Berdycha. Nedá se vyloučit, že to bude poslední duel jeho kariéry.
A jelikož je dnešní svět rychlý, tenisové prostředí už se s ním loučí.
Krajan Kyle Edmund, první britská jednička v éře po Murraym: „Byl jsi můj největší vzor. Tolik jsi mě naučil. Dokázals úžasné věci.“
Johanna Kontaová, aktuálně nejlepší Britka: „Abych byla úplně upřímná, neumím si představit tenis bez něj.“
Australský zlobivý hoch Nick Kyrgios: „Andy, vím, že mě máš většinu času za vtipálka, ale teď promluví starý kamarád. Tohle je smutný den pro všechny, pro celý tenis.“
Alexander Zverev, uctivý zástupce mladé generace: „Každý jednou musíme dát sbohem. Přeji ti vše nejlepší. Budu se koukat a budu tleskat, sire Andy.“
Ne že by se loučil pan Bezchybný. Řadu fanoušků Murray vytáčel svými vzteklými výlevy; dlouho taky žil jako s koulí u nohy, s přezdívkou „ten, co nikdy nevyhraje grandslam“. Ale když přišel Ivan Lendl a učinil z něj konečně plnokrevného šampiona, navíc u něj „doma“v posvátném Wimbledonu, nemohl o Murrayho odkazu pochybovat nikdo. Vklínil se mezi Federera, Nadala a Djokoviče, absolutní legendy sešikované v jediné generaci, a vynutil si tím slavný slogan o Velké čtyřce. Tenistky ho milovaly kvůli tomu, že byl jejich mužským hlasem za rovnoprávnost. I proto pionýrka této myšlenky a legenda Billie Jean Kingová napsala: „Tak moc mě mrzí, že se nemůže loučit podle svých představ. Byl jsi šampionem na kurtu — i mimo něj.“
Murray nesměle stále sní o tom, že vydrží ještě chvíli. Třeba až do 1. července, kdy se letos začne hrát v All England Clubu. I z toho, jak mu ostatní mávají na rozloučenou, ale lze vyčíst, že to může být pouze zbožné přání končícího velikána.