Jak to chodí v čínském převýchovném táboře
Peking v novodobých gulazích vymývá mozky téměř milionu Ujgurů
Ladislav Kryzánek
PEKING Říká se, že internační tábory v Sin-ťiangu na dalekém čínském západě, v nichž se Peking pokouší zlomit muslimské Ujgury, připomínají doby nechvalně proslulé Maovy kulturní revoluce.
Někteří tvrdí, že je to přehnané, že se vlastně až tak moc neděje. Čína donedávna existenci novodobých napodobenin někdejších děsivých gulagů ani nepřipouštěla. Teď hovoří o „tréninkových centrech“, jejichž cílem prý je přivést menšiny do „moderního, civilizovaného“světa.
Tak jak to tedy je?
Své o tom ví Omir Bekali, kazašský muslim, který v jednom takovém převýchovném lágru strávil omylem osm měsíců. O tom, jak to tam chodí, podal svědectví přímo z první ruky.
„Hodinu po hodině, den po dni jsme se museli odříkat své islámské víry, provádět sáhodlouhé sebekritiky a velebit vládnoucí komunistickou stranu,“sdělil agentuře AP.
A když odmítl plnit rozkazy? Přinutili ho dlouhé hodiny stát u zdi. Když ani to nepomohlo a byl nadále vzpurný, skončil v samovazbě, kde ho nechali čtyřiadvacet hodin o hladu. Po prvních dvaceti dnech pobytu v přísně střeženém lágru začal přemýšlet o sebevraždě.
„Psychologický tlak je tam obrovský, to si nelze venku představit. Zvlášť náročné je, když musíte neustále odsuzovat své dosavadní myšlení, svůj vlastní národ,“řekl Bekali.
Lidé mizejí po tisících
Přinejmenším od loňského jara zadržují čínské úřady v Sin-ťiangu přes milion tamních Ujgurů (některé prameny hovoří až o dvou milionech) v masových internačních táborech. Ti lidé prostě jednoho dne zmizeli. Bez soudního procesu či jakýchkoli právních dokumentů. Bez toho, že by jejich příbuzní vůbec tušili, kde se nacházejí.
Zpráva amerického ministerstva zahraničí hovoří o „největším masovém věznění menšinové populace v dnešním světě“.
Čínští úředníci, pokud vůbec připouštějí nějaké tábory, uvádějí, že čínský stát musí v odbojném Sin-ťiangu čelit výzvám separatismu a islámského terorismu. Peking totiž považuje region za hrozbu pro tolik vzývanou stabilitu.
Nezávislí pozorovatelé hovoří jinak. Cílem internace, jež může teoreticky být nekonečně dlouhá, je podle nich naprosté vykořenění ujgurské identity. Vymytí mozků a úplné „přeprogramování“politického myšlení zadržených a vymazání islámské víry.
Ti, kteří dokážou nejlépe kritizovat to, co mají rádi, jsou odměňováni. Ty, kteří se vzpouzejí, dozorci bijí a omezují jim příděl jídla.
„Převýchovné programy jsou pokusem Pekingu o nalezení konečného řešení problému Sin-ťiang,“uvedl James Millward, který se zabývá čínskou historií na Georgetown University. „Tento systém představuje jedno z nejhorších porušování lidských práv v historii,“vyjádřil se profesor z New Orleansu Rian Thun. Podle něho je nejblíže srovnatelný s dopady nechvalně proslulé kulturní revoluce, především v tom smyslu, že zanechává dlouhodobé negativní psychologické účinky.
Víme, jak je vyléčit
Z občasných krátkých sdělení, které se sporadicky objevují v čínském tisku, vyplývá, že „celkové úsilí v boji proti náboženskému extremismu“funguje dobře. Například v dokumentu z června 2017 jeden z představitelů komunistické strany v Sin-ťiangu uvedl, že v době, kdy byli posláni na „převýchovu vzděláním“, většina z dotazovaných 588 zadržených nevěděla, v čem pochybili. V době, kdy je propouštěli, téměř všichni – 98,8 procenta – dokázali své chyby pojmenovat a oprostit se od nich. Podle něho je „transformace vzděláním trvalým lékem“.
Ve spárech digitální diktatury
Případ dvaačtyřicetiletého Omira Bekaliho je specifický v tom, že byl občanem sousedního Kazachstánu, když ho zadržely čínské bezpečnostní orgány v Sin-ťiangu.
Sám se narodil v Sin-ťiangu ve smíšené kazašsko-ujgurské rodině, v roce 2006 se však přestěhoval do Kazachstánu, kde později získal občanství. Když se loni do své domoviny dočasně vrátil, byl v šoku. Brzy poznal, co je ona pověstná „digitální diktatura“. Permanentní sledování všudypřítomnými kamerovými systémy, neustálé kontroly policejních hlídek, odposlouchávání telefonu. Delší bradka stačí k tomu, aby se člověk ze dne na den ocitl v internačním táboře či v regulérním vězení.
To všechno ovšem Bekali ještě netušil, když loni 25. března navštívil své rodiče. Hned následujícího dne se na prahu jejich domu objevili policisté a muže zatkli. Později pochopil, že ho podezírali, že je emisarem ujgurských emigrantů z Kazachstánu.
Po pár měsících tvrdých výslechů, při nichž prý prozradil i to, co nevěděl, ho poslali do oploceného tábora se strážnými věžemi na okraji pohraničního městečka Karamay. Čekala ho převýchova.
Lágr sestával ze tří protáhlých budov, v nichž se tísnilo zhruba tisíc „chovanců“. Na cele jich bylo 40, včetně několika lékařů, učitelů a studentů.
Budíček byl před svítáním, začínalo se sborovým zpěvem čínské hymny. K tomu se vyvěšovala státní vlajka. Pak se všichni shromáždili v rozlehlých učebnách, kde se věnovali výuce revolučních písní. „Oblíbená byla Bez komunistické strany není nové Číny,“uvedl Bekali. Následovalo studium čínské historie a jazyka. Ujgurové se třeba dozvěděli, že komunistická strana je v 50. letech minulého století osvobodila z otroctví a že by jí za to měli být vděčni.
Před obědem, který sestával z řídké zeleninové polévky a těstové buchty, museli sborově skandovat: „Děkujeme ti, strano! Děkujeme ti, vlasti! Děkujeme ti, prezidente Si!“
Poté následovaly hodiny sebekritiky zaměřené proti islámu. „Jsme proti extremismu, jsme proti separatismu, jsme proti terorismu,“opakovali stále znovu a znovu.
Sebekritiku jim instruktoři prokládali přednáškami o nebezpečí islámu.
Disciplína byla tvrdě vyžadovaná. Internované všude sledovaly kamery. „Posloucháte čínské zákony, nebo šaríu?“zněla častá poťouchlá otázka. Při špatné odpovědi následovalo bití. „Už chápete, jak je náboženství nebezpečné?“
„Už vím, jak špatný je extremismus,“opakoval Bekali tisíckrát denně. To bylo správně, za to se dostávaly kladné body. Při dostatečném množství bodů mohl být dotyčný přeložen na lepší celu.
Tak to šlo den za dnem. Mnoho lidí bylo v táboře jen proto, že neuměli čínsky.
„Slyšel jsem, jak lidé každou noc pláčou,“řekl Bekali. „Byla to ta nejsmutnější zkušenost v mém životě.“Když už uvažoval o tom, že se zabije, znenadání ho propustili.