Předpřahání vozu před koně

Od roku 2015 mzdy u nás rostou nebývalým tempem. Pokaždé když o tom statistici zveřejní výsledky, politici i odbory se hlásí o zásluhy.

Odbory i socialisté s komunisty navíc vždy chtějí jít dále – nestačí jim, že mzdy v minulých letech vlastně rostly vždy rychleji, než oni sami požadovali. Mluví o dlouhodobém zaostávání české mzdové úrovně za nejvyspělejšími zeměmi (které spatřují v počátcích transformace 90. let) a dosažení německé úrovně mezd si zvolili za vysněný cíl.

Je v tom i hezký kus populismu, který vztahují k produktivitě práce. Vždyť německý dělník jezdící na stavbě buldozerem má zhruba stejnou produktivitu jako jeho protějšek na české stavbě. Mzdu, přepočtenou směnným kurzem, má ale mnohem vyšší. Kam se ten rozdíl schoval? No přece do zisku podnikatelů. Ti čeští pak mají mnohem vyšší životní úroveň než jejich zaměstnanci, ti zahraniční odvádějí zisky do ciziny. Závěr: v Česku je prostor pro zvyšování mezd ještě daleko více, než tomu bylo dosud, na úkor podnikatelů a zahraničních investorů. Problematický závěr z několika důvodů. 1. Volba směnného kurzu na počátku transformace mezi tehdejší československou korunou a měnami západních zemí, která určila i srovnatelnou výši mezd mezi ČR a zahraničím, byla správná. Stejně správný byl jen mírný růst mezd v dalších letech. Oboje vedlo k udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky a bylo to spolu s obezřetnou rozpočtovou a měnovou politikou základem, na němž stojí dnešní ekonomická stabilita, kterou nám leckdo ve světě závidí.

2. Ceny spotřebitelského zboží rostly a u spotřebního zboží i služeb se přiblížily k německým (kde to trh dovolí, jsou místy i vyšší). Zdaleka to však neplatí pro celý spotřební koš i další životní náklady. Především však poměřování cen i mezd mezi námi a zahraničím pomocí tržního kurzu koruny s eurem není správné. Tržní kurz podléhá mnoha vedlejším vlivům a ekonomové i statistici se shodují, že vhodným přepočítacím koeficientem je uměle konstruovaný index zvaný parita kupní síly (PPP).

Rukojmí odborářských ambicí

Porovnáváme-li přes PPP mzdy, produktivitu, ale i celkový ekonomický výkon jednotlivých zemí, dostáváme mnohem objektivnější pohled. V našem případě platí, že naše životní úroveň je dnes přes 87 % evropského průměru, zatímco před 18 lety to bylo jen 72 %. Stejný obraz dostaneme při srovnávání mezd, kde jsme přes 60 % evropského průměru. Srovnání s Německem je samozřejmě horší, nicméně v žádném případě neplatí demagogie odborů ohledně levné práce a žebráckých mezd. I přes krizi před deseti lety jsme za uplynulých téměř třicet let významně uzavřeli mezeru v životní úrovni vůči vyspělé Evropě.

3. Současný mzdový nárůst není dán ani politikou vlády, ani tlakem odborů, nýbrž je důsledkem konjunktury a nedostatku lidí na trhu práce. Tak je to s krátkodobým růstem mezd vždy. Dlouhodobě mzdy rostou zdravě, pokud roste produktivita práce a země chudší dohánějí ty bohatší (to je náš případ od počátku 90. let). Mohou však růst i nezdravě, kdy buď vláda, či centrální banka umožní odpoutání mzdového růstu od vývoje produktivity. Zvláštním, ale poučným případem je Řecko po roce 2000, kdy po zavedení eura evropské banky půjčovaly Řecku při zhruba stejných úrocích jako Německu při slepé důvěře, že rizika jsou v celé eurozóně stejná. Němci mzdy do roku 2007 skoro zmrazili, v Řecku ve stejné době prudce vzrostly. Jak to dopadlo, víme všichni.

4. Pro ČR není do budoucna jiná cesta než začít více svazovat růst mezd s produktivitou práce. Její růst závisí na efektivních investicích. Zbytečný tlak na mzdy od odborů je předpřahání vozu před koně. Musí to být naopak: investovat, zvýšit produktivitu a teprve pak porostou zdravě i mzdy.

Na druhé straně nepřehánějme strach z vyšších mezd. Po stagnaci let 2012 až 2013 u nás prostor pro růst byl, hospodářská komora to nikdy nezpochybňovala, jen požadujeme, aby se podnikatelé nestali rukojmími volebního cyklu a hlavně odborářských ambicí. Mzdový růst uplynulých čtyř let není však žádnou tragédií.

Dnes, po období velmi solidního růstu, stojíme před jeho mírným zpomalením, byť pokles HDP neočekáváme. Podnikatelé chtějí platit slušné mzdy i v budoucnu, o tom není pochyb. O to více však musí sledovat, zda s růstem mezd roste i produktivita práce. Pracovní podmínky se mají vyjednávat u stolu. Dveře byly z naší strany vždy otevřené. Pokud odboráři a Josef Středula mají zájem, aby mzdy nadále rostly, musí místo megalomanských akcí, připomínajících spíše individuální volební kampaň, a místo zbytečných demonstrací vyjednávat se zaměstnavateli a podnikateli jinak než dosud. Navíc v posledních letech tripartita projednává řadu věcí, které tam nepatří, jsou ve výsostné kompetenci vlády. Místo silných gest a agresivity ať odbory zkusí přijít se vstřícným gestem, nakřičely se již dost.

My jsme připraveni. Hospodářská komora může považovat dosavadní růst mezd za přijatelný. Akceptujeme dosavadní vývoj minimální mzdy i to, že dále poroste, avšak chceme pro to jasná pravidla. Nechceme sektorové daně, odliv zisků do zahraničí však vnímáme jako problém, o kterém je třeba jednat. Potřebujeme pracovní sílu ze zahraničí, ale rozumíme, že minimální mzda musí v této zemi platit pro všechny. Je toho více, kde se lze s odbory dohodnout, jen se musí chtít.

Akceptujeme dosavadní vývoj minimální mzdy i to, že dále poroste, avšak chceme jasná pravidla.