Co by poznal nevidomý, kdyby se mu vrátil zrak?

Režisérka Katharina Schmitt připravila divadelní hru, v níž zpracovává vjemy nevidomých lidí. Část představení se dokonce odehrává v naprosté tmě.

Dnes Prague Edition - - Rozhovor - Tomáš Poláček magazín Reportér

Představte si od narození nevidomého muže, který se naučil s pomocí hmatu rozlišit kostku a kouli ze stejného materiálu a o téměř stejné velikosti a který dokáže sdělit poté, co oba předměty ohmatal, který z nich je kostka a který koule. Tak začíná Molyneuxova otázka – podivuhodné divadelní představení v Brémách narozené, ale napůl v Berlíně, napůl v Praze žijící režisérky Kathariny Schmitt. Představte si dále, že kostka a koule jsou umístěny na stole a muži byl navrácen zrak. Dokáže nyní tento muž oba předměty zrakem, ještě než se jich dotkne, od sebe rozlišit a říct, který je koule a který kostka?

Když jsem zašel na vaše představení posledně, nechala jste v Národním divadle vyhodit do povětří Stalinův pomník...

Takže jste viděl operu Žádný člověk.

Ano. Nedávno jsem na vás vyrazil zase a půlku představení proseděl s dalšími diváky na jevišti pražského Studia Hrdinů v naprosté tmě.

Takže jste byl na premiéře Molyneuxovy otázky.

Byl, jenom jsme se neviděli. Chci si o téhle hře popovídat, ale začněme jinak: pracujete v Praze i v Německu, vnímáte česko-německé umělecké propojování jako svůj důležitý ideologický úkol?

Ani ne. Pro mě to je kontext, ve kterém se léta pohybuju.

A vidíte, že bariéra mezi Čechy a Němci pomalu mizí?

Nevím. Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že nás toho víc spojuje než rozděluje, ale pořád mám například české i německé číslo mobilu, protože Češi nechtějí volat na německý a Němci na český ještě míň: vždyť se tam ozývají cizí zvuky! Roaming je zrušený, ale bariéra mizí opravdu jen zvolna.

Vy si pro svá představení vybíráte originální náměty – pojďme si popovídat o několika posledních a třeba najdeme společného jmenovatele.

Čím mám začít?

Třeba tou operou o Stalinově pomníku, kterou jsem viděl předloni.

Tehdy šlo o objednávku Národního divadla, a tak jsem chtěla – společně se skladatelem Jiřím Kadeřábkem a dramaturgem Lukášem Jiřičkou – vybrat téma související s Prahou. Zároveň jsem hledala operní rozměr, a právě Stalinův pomník mi přišel ve své megalomanii naprosto nečeský, a tím zajímavý. S arogantní vyzývavostí ho na Letné vybudovali a po pár letech zničili, což je příběh, který má obrovský potenciál. A pro mě osobně je dlouhodobě zajímavé téma ideologií dvacátého století: co si s nimi dnes máme počít?

Co jste dělala po Stalinovi?

Operu jménem Alles klappt v Mnichově. Napsal ji skladatel Ondřej Adámek, který vystudoval v Paříži, léta žije v Německu a pro představení hledal libretistku a posléze i režisérku. Příběh souvisel s tématem loňského ročníku operního festivalu Münchener Biennale: Osobní věci. A Ondřej měl jasno – pochází ze židovské rodiny, což se dozvěděl až ve svých patnácti letech. V rodinné pozůstalosti se našly dopisy z lágrů od jeho dědy nebo různých tet a všechny byly děsivě, vynuceně pozitivní: Máme se tady skvěle, jsme společně se spoustou známých, na čerstvém vzduchu...

Takže jste napsala árie z úryvků těchto textů?

Byly pro mě jedním výchozím materiálem.

A druhým?

Pražské byty takzvaně vycestovalých Židů nabízela za války jakási realitka, kterou paradoxně spoluorganizovala židovská obec, a jeden Ondřejův děda, taky Žid, graficky navrhoval katalog, v rámci něhož byly byty inzerovány. Ten katalog je sepsaný propagandistickým jazykem a plný výčtů typu, kolik je kde metrů parket, takže i z toho jsem v libretu hodně vycházela.

Co nám tahle pětasedmdesát let stará historie říká dnes?

Můstek k současnosti pro mě byl klíčový. Například Mnichov leží v Bavorsku, které je na jednu stranu hodně spojené s nacismem, ale zároveň tam lidé v posledních letech nejotevřeněji vítali uprchlíky. Nebo: Mnichovská vysoká hudební škola sídlí v téže budově, kde míval kancelář Hitler, jen tam o tom není ani zmínka. A mě zajímá právě struktura a historie vytěsnění takových traumat.

U Stalina to bylo podobné...

Bylo. Ptám se, do jaké míry se ideologie dvacátého století ozývají formou nějakých duchů, kteří nás dodnes straší.

Ještě nějaké představení jste poslední dobou režírovala?

Krásná spolupráce byla se Zuzanou Stivínovou ve Studiu Hrdinů – udělaly jsme Zprávu pro akademii, což je adaptace Kafkovy povídky.

O čem byl příběh tady?

Opičák má přednášku o tom, jak se stal člověkem, čili je to příběh nemilosrdné práce na sobě samém. Hodně jsme se zabývaly schopností mluvit, formulovat, která nás odlišuje od zvířat, protože já i Zuzana, která žila v New Yorku, máme zkušenost s tím, jaké je být cizinkou: verbální projev není na úrovni našeho vnitřního světa... Pro mě jde v té hře nejvíc o pokusy racionalitou ovládat tělo, které ovšem zůstává zvířecím.

Přesuňme se ke hře nejnovější, Molyneuxově otázce. Na tu jste se, mám pocit, připravovala přímo vědecky.

Řekněme pseudovědecky. Ale je pravda, že jsem nejdřív hovořila s mnoha nevidomými.

Vezměte to klidně od začátku.

Dlouhá léta přemýšlím o tom, co je vlastně obraz. Jsem čím dál háklivější na obrazový smog, ve kterém žijeme, protože dnes skoro všichni fetují obrazy; koukají například na Instagram a sami tam publikují, protože umějí fotit, natáčet a chrlit obrazy, i když na velmi nízké úrovni.

Vám tedy vadí obrazový smog, a sama obrazy neustále vyrábíte?

Právě, je v tom vnitřní rozpor. Jednou jsem se zeptala sama sebe, jestli náhodou nevidomí lidé nevědí o obrazech cosi mně neznámého. Roku 2016 jsem dostala možnost stipendijního pobytu ve Vídni, měla volný čas na nový projekt, a tak jsem si řekla, že udělám výzkum.

Kolik nevidomých jste oslovila?

Dvacet. Kontaktovala jsem rakouskou obdobu Světlušky a využila její webovky, protože nevidomí používají internet hojně, jen se o tom málo ví. Napsala jsem inzerát, že hledám od narození slepé lidi, se kterými chci vést rozhovory o podobě jejich snů, a ozvala se spousta lidí.

Co vás zajímalo?

Chtěla jsem například, aby mi popsali noční můry, zajímalo mě, jak moc vnímají rozdíl mezi dnem a nocí. Překvapilo mě, že některé jejich sny podle mě vizuální byly. Jedna paní například vyprávěla, že utíká lesem a sto metrů za sebou má muže, který na ni míří pistolí. Řekla, že to prostě ví – tyhle sny jsou nejspíš složeny z toho, co lidé znají z vyprávění a z pocitů, které jim zprostředkovávají další smysly... Potom se taky shodovali, že mají úplně jiné sny o selhání než my, hodně například bývají spojeny s veřejnou dopravou. Jedete autobusem MHD, který zastaví jinde než obvykle, padáte z nástupiště do kolejí a tak dále.

Jak vnímají rozdíl mezi dnem a nocí?

Jejich vnitřní hodiny fungují jinak, mívají spánkové potíže, ale zároveň prý nějak velmi slabě cítí, kdy je světlo a kdy ne, a noc poznají podle toho, že je chladněji, méně hluku, všechno zní jinak.

Nakonec jste z těchto odpovědí dala dohromady hru?

Nejdřív rozhlasovou – navrhla jsem spolupráci skladateli Michalu Ratajovi, ten řekl, že ho téma zajímá, a takhle vznikla hra, která se odehrává ve velmi konkrétní situaci. V darkroomu.

Znala jste nějaké jiné hry v prostředí absolutní tmy?

To ne, ale darkroomy znám, ty jsou součástí klubové kultury.

Hlavně homosexuální.

V Berlíně jsou některé darkroomy i pro ženy. Neznámí lidé se potkají ve tmě, vyspí se spolu a rozejdou; nikdy nevíte, co a kdo vás potká... Vznikla rozhlasová hra, tu vysílaly ve stejný den rakouská ÖRF a Vltava, ale mě lákalo zpracovat to téma ještě víc, a to divadelně. V listopadu byla performance v berlínské galerii EIGEN + ART, od prosince máme pražskou verzi ve Studiu Hrdinů.

Celé představení je pro dva herce, Pavlínu Štorkovou a Jakuba Gottwalda.

Ano, ženská postava je od narození slepá, mužská vidí. Muž se neustále na něco ptá, protože nechápe, co a jak žena vnímá.

A na samém začátku zazní otázka na kouli a krychli, kterou roku 1688 položil William Molyneux filozofu Johnu Lockovi...

Ta otázka je dodnes zajímavým, ne zcela vyřešeným problémem z oboru teorie vnímání. Zazněla v době, kdy se prováděly první operace šedého zákalu, což byly vlastně veřejné happeningy, při kterých diváky zajímalo, co se v případě úspěchu stane. Například: dokáže bývalý slepec na základě pouhého vizuálního vjemu ihned správně říct, co je krychle a co koule?

Jak zní odpověď?

Většina vědců si myslí, že ne, že by chvíli trvalo, než se dosavadní hmatový dojem spojí s vizuálním, ale pro mě jasná odpověď není zásadní. Molyneuxova otázka byla jen odrazovým můstkem k hlavnímu tématu, které zní: Co dokážeme poznat na základě vizuality a co na základě jiných vjemů? Žena v naší hře dostává od muže otázky na své (ne)vidění, ale odpovídá: Ptáš se špatně!

Co dělá muž za chybu?

Těžko chápe, že žena ví a pozná spoustu nečekaných věcí, protože vnímá jinak. Mně vlastně tenhle projekt ukázal, že přeceňujeme vizualitu. Sama jsem se občas skoro styděla – před prvními rozhovory jsem očekávala nějaké slabší, ohrožené osoby, a vůbec ne, přišli lidé, kteří měli rodiny, práci a koníčky typu potápění... Jenom neviděli.

Já byl z té úvodní půlhodiny v naprosté divadelní tmě poměrně nesvůj.

O to mi šlo. Nabídnout fyzický zážitek, který nám na chvíli vizualitu popře; zajímalo mě, co to udělá s tělem diváka. Chtěla jsem, aby se aspoň trochu začal zabývat otázkou, co dokáže poznat, když nic nevidí – jak moc ho to omezuje, nebo naopak obohacuje.

Obohacující bylo, že jsem se několikrát dotkl herečky Pavlíny Štorkové. Pokud to tedy nebyla nějaká jiná žena...

To je dobře. Byl jste přece na chvíli v darkroomu, kde se dotykům s jinými těly vyhnete stěží.

Foto: ČTK

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.