FREDDIE MERCURY CESTA DO DĚTSTVÍ
Reportáž z místa, kde se narodil slavný zpěvák
Kdybyste byli Freddie Mercury, skoro byste se urazili. Nestojíte jim ani za to, aby díky vám zbohatli. Celkově to město rozhodně nesedí k představě o rockové hvězdě.
Jmenuje se Stone Town a je to nejstarší část metropole Zanzibaru. Místo jako z pohádky tisíce a jedné noci.
Jen ten dům z toho dost vypadává.
Moc se sem nehodí. Moderna 40. let.
Skoro jako by postavili paneláček na pražské Malé Straně. Pěst na oko. Prošli jsme zrovna srdcem Stone Townu, což je Arábie časů, kdy lodi pluly jen pod plachtami, nad lidmi stáli vezíři a bohatství se poměřovalo démanty na turbanech.
Ulice jsou křivolaké, procházejí jimi zahalené ženy i turistky v šortkách. Domy mají mohutné, krásně vyřezávané dveře pobité obrovskými zdobnými bodci z bronzu a mosazi. To proto, aby se o ně nedrbali sloni, kteří běžně chodívali sami domů. Jak se do těch ulic vešli, je záhada.
To je Stone Town. Jedna z těch uliček, kde je stín a vedro, barvírna látek, prodejna řezeb kmene Makonde a malíř místních obrazů tinga-tinga, nás vyplivne před domem, kam zajdou skoro všichni.
Nic na něm není. Jen tady jako malé dítě žil Farrokh Bulsara, kterého ani ve snu nenapadlo, že se z něj stane Freddie Mercury. Asijec z Afriky, z něhož bude jedna z nejzářivějších hvězd anglosaského rocku.
Vstup do domu připomíná vesnické kino. Asi za to můžou dvě prosklené vitríny u dveří. Plné fotek, zdálky vypadají jako staré filmové plakáty a fotky herců. Ale na všech je Freddie.
Vchod střeží dva květináče, v nich tchýniny jazyky. Stříška nad dveřmi je snad opravdu z panelu, vedle ní dlouho bývaly dvě hnusné bedny klimatizace. Zbyly po nich černé čmouhy. A všude na zdi elektrické dráty, někde se jen tak táhnou, jinde jsou jich celé chuchvalce. Šněrují i celou ulici. Jsme v Africe.
„Pokud se vám ten dům nelíbí, támhle za rohem je ještě jeden, kde žil Freddie Mercury, a minuli jsme ještě jeden, kde taky žil,“směje se průvodce. „Ale ty jsou pro ty, kdo nechtějí jít tak daleko.“
Tenhle je ten jediný správný. Nade dveřmi je vyřezávaná dřevěná deska a nad ní v kovu vyvedený nápis Mercury House. Každou chvíli přijde někdo zpocený v šortkách a vyfotí se pod ním.
Chci jít dovnitř. Ale mají zavřeno. Problém je, že tady mají zavřeno pořád. Vevnitř nic není. Jako humanitární pomoc Tanzanii chci nezištně předat průvodci právě vymyšlený plán, že by tady měli udělat malé muzeum. Každého turistu bych zkasíroval o deset dolarů a Tanzanie by mohla začít stavět i zimní stadiony pro děti hlavounů vládní strany.
Taky bych udělal turistický okruh po stopách Freddieho, když byl ještě Farrokh. Někde tady byla porodnice, kde se narodil, soud, kde pracoval jeho otec jako pokladní, a církevní škola, kam chodil a kde se začal učit brnkat na klavír a určitě i zpíval God Save The Queen. Provedl bych turisty bludištěm uliček a přihodil pár nedokazatelných historek.
Jenže pak se zarazím v rozletu, protože si vzpomenu, že opodál stojí sultánův palác z roku 1883, jemuž se říkávalo Dům divů. První budova východní Afriky s elektřinou, výtahem a tekoucí vodou. Dneska je ten honosný dům už roky zavřený. Pořád na něj přicházejí z ciziny peníze, aby ho rekonstruovali, a pořád nic, protože ty peníze mizí v nějaké černé díře. Jak říkám, dům divů.
Chůva jménem Sabine
Když se tady budoucí Freddie narodil, palác fungoval, protože to bylo v časech, kdy Zanzibaru ještě vládl sultán pod britským protektorátem.
Bulsarův tatínek sem přišel z Indie za prací, Freddie se narodil v roce 1946. Z platu soudního pokladníka se jim žilo očividně dobře. Služky, chůva jménem Sabine, moderní byt s nádherným výhledem na moře.
Průvodce mi říká, že budoucí rocková hvězda se projevovala už tehdy. Slávu ochutnal už jako batole, když jeho fotka vyhrála soutěž místních novin o dítě roku. Na setkáních zoroastristů, k nimž patřili jeho rodiče, prý vždy zpíval v ohňovém chrámu, jehož ruiny jsou poblíž města.
Jinak byl ale dost plachý a zakřiknutý. Všechno se rozjelo až mnohem později. Mezitím ho ale rodiče poslali v osmi letech na prestižní internátní školu do Indie. Rodina se tam pořád zřejmě cítila doma, i když Bulsarovi vlastně nebyli úplně Indové, nýbrž Pársové. Jejich předkové pocházeli z perské říše.
Zoroastrismus, který řada historiků považuje za nejstarší světovou víru, byl v Persii oficiálním náboženstvím, ale před tisícem let byli jeho vyznavači vyhnáni islámem do Indie, kde se stali nejbohatší a nejvzdělanější vrstvou. Proto o sobě Freddie Mercury říkal, že je Peršan. A Pársové, nyní vymírající skupina, ho považují za svého nejslavnějšího člena.
Pozor, padá omítka
Freddie se vrátil v šestnácti zpátky na Zanzibar. Musela to být pohoda. Každý den po škole k moři. Teď tam jdeme my. Na pláž to trvá asi tři minuty. Voní tady grilované ryby, Indický oceán je opravdu indigový a listy palem se lehce chvějí ve větru.
Ale po roce přišla jatka a konec. Politika, nenávist a staré účty. Byl rok 1964, Beatles ovládali svět, přidali se Rolling Stones. Zanzibar a pevninská Tanganika získaly nezávislost, vytvořily unii a tanganičtí černoši, z nichž kdysi dělali bohatí Arabové na Zanzibaru otroky, srovnávali pod vedením samozvaného polního maršála jménem John Okello skóre. Říkali tomu revoluce, tento týden to bylo zrovna 55 let.
Během pár hodin bylo pobito možná až sedmnáct tisíc „imperialistů“, tedy Arabů a Indů. Zbytek prchl. Mezi nimi i Bulsarovi se sedmnáctiletým synem Farrokhem. Odjeli do Anglie.
O šest let později Farrokh založil skupinu The Queen a stal se Freddiem Mercurym a nejslavnějším rodákem Zanzibaru.
Freddie je dávno mrtev a Kamenné město vypadá jako v agonii.
Chodíme tam, ztrácíme se a zase nalézáme. Arábie, Afrika a Indie v jednom. Z domů padá omítka, některé vypadají, že se rozpadnou úplně. Ale kousek od sebe jsou mešity, hinduistické chrámy a katolická katedrála. U ní ze země koukají kamenná torza černochů se smutnýma očima. Předtím tady byl trh s otroky. V uličkách je cítit hřebíček, skořice a kanalizace. Je vedro. Lidé posedávají na kamenných zápražích přímo v úzkých ulicích, hrají místní verzi dámy a je jim jedno, že je fotím.
Prodavači suvenýrů neobtěžují, nějak je to nebaví, jen jeden mladík se mi mdle snaží prodat cédéčka s Freddiem Mercurym. Trvá to asi dvě vteřiny. Pak zmizíme každý do jiné uličky.
Poezie, ale vybydlená. Ani toho Freddieho neumějí prodat.